Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


III. Místo proutku kudla

27. 7. 2007

3. kapitola

Místo proutku kudla

 

Obrazek

            Nespala dlouho. Za pár hodin se probudila a když se maličko rozkoukala, zjistila, že narušitelem jejího spánku byla pumpa, na kterou byla připojená. Bláznivě pípala a v té noci to dost působilo na nervy. Když se konečně maličko probrala a chtěla zareagovat, viděla Dášu, jak u pumpy stojí a snaží se ji vypnout, což se jí povedlo.

Hned potom přišla sestřička a chtěla vyměnit kapačku, protože dokapala. Petra ji zarazila, že první půjde na záchod. Když Martička chtěla podotknout něco k nočníku, tak jen mávla rukou a vydala se směrem na záchod.

Pumpu za sebou zuřivě tahala. Neustále ji padala a vrážela do nohou. Když se konečně vrátila ze záchodu, tvářila se jako bůh pomsty.

Pak znovu usnula klidným spánkem.

                                                             

            Ráno, když se probudila, se objevila jiná sestřička – Renata, která se starala o ni a pak další – Pavla. Obě byly moc sympatické a popichovaly se, což Petře maličko zvedlo náladu. Když se nasnídala, přišla sestřička a vzala jí odběry. Později pak přišel doktor na vizitu a ještě později se stěhovala o pokoj vedle. Konečně...

            Volala si s Barčou a ta za ni měla odpoledne přijít. Těšila se. Konečně něco známého v té nové neznámé děsivé zkušenosti.

            Mezitím si čas krátila tím, že se dívala na televizi a nebo si vymyslela nějakou krátkodobou zábavu. Co jiného…

 

            Když přišla Barča, objímání nebralo konce. Zezačátku ukápla i slza, ale později se bavily v poklidu. Pak přišli její rodiče a zatím počkali venku.

Barča si domluvila odvoz od jejího táty a dál se v klidu bavily. Pak přišel doktor a zavolal si její rodiče, přičemž Barču poslali za dveře.

Doktor ji poslal na víkend domů s tím, že půjde v pondělí na zavedení broviaku. Nechápavě se na ni zadívala.

„Neboj, v neděli ti ho ukážu, měj se hezky.“ Do očí jí vhrkly slzy. Nechtěla jít na nějakou operaci, na nějaký broviak – vždyť ani pořádně nevěděla, co to je. Doléhala na ni síla té nemoci, která se drze a zcela bez varování rozprostírala v jejím těle.

 Sbalila si tedy věci a odcházela. Když byli kousek za nemocnicí, zvonil její mámě telefon.

„Zapomněli jsme vyndat kanylu…“ řekla omluvně na vysvětlenou. „Ono by to sice nevadilo, ale aby to Peťě nezavazelo.“

Nezbývalo jim nic jiného, než se vrátit a pak znovu odjet domů. Celou cestu Petra brečela s pohledem upřeným ven. Barča měla také slzy v očích a smutně si svoji kamarádku měřila.

 

            Najednou to bylo doma takové jiné. Úplně jiné. Téměř každý pohled, každý předmět, který představoval nějakou vzpomínku nebo pojítko do budoucnosti u ní vyvolával slzy, kterých se téměř nemohla zbavit.

První den byl kritický. Ten další už bylo veselejší. Petra se rozhodla, že si, co nejvíce užije se svými vlasy a nechala si udělat červený melír.

Tak nějak plánovala, že vyzkouší řadu barev. Ale opět další naivní představa. Jak je nevědomost otupující…

Ten den byl ve znamení humoru. Takový poslední den na dlouhou dobu. S Barčou vymýšlely nejrůznější ptákoviny, humor byl jejich energií.

Ale o to horší byla neděle. Den před Velikonocemi. Neděle, den odjezdu, den nástupu do pekla, očistec, zkouška nervů a potoků slz. Petra procházela celý bytem, jakoby se loučila na věky. Přes slzy neviděla pomalu ani na cestu. Poslední zastávka vedla k osmákům degu.

Její Katie čekala první mláďata a ona je neuvidí. Další příval slz.

A pak jednoduše sbohem a šáteček. Pořád brečící nasedla do auta a vydržela brečet celých dvacet minut, než dojeli do nemocnice.

 

            Ještě na tu odpornou jipku přišla s ubrečeným obličejem. Zahuhlala něco jako pozdrav a rezignovaně nastavila ruku, aby jí mohli zavést kanylu.

Zbytek dne až do večera strávila v pokoji. V mezičase jí sestřička donesla jakési divné bílé hadičky s dvěma vývody.

„Tohle je broviak,“ představila jí tu hrůzu s úsměvem. Vcelku jí to nezajímalo. <i>Však co, budu mít v ramenu jakési hadice, proč ne, však už je to jedno,</i> myslela si deprimovaně.

            K večeru rodiče odjeli a ona seděla na okně se smutným výhledem. Už byla tma a ona zírala na svítící Olomouc, i když jej víceméně nevnímala. V televizi Simir a Tom zase honili nějaké padouchy, zachraňovali lidi a nebo rozbíjeli další auto a samozřejmě to skončilo happyendem. Nevnímala to. I když v duchu si ten happyend také přála.

           

            Ráno bylo opět jiné, než ty ostatní. A důvodem nebylo Velikonoční pondělí, do kterého se právě vzbudila, ale blížící se zákrok. Už se probudila s myšlenkou na nějaký operační sál, který ji zanedlouho čekal. <i>Už, aby to bylo,</i> modlila se v duchu s kručícím žaludkem. Už se chtěla najíst; od večera jí to totiž nebylo dopřáno.

A pak už to bylo rychlé. Ozvalo se zaklepání, oblékla se, sjeli výtahem dolů a nasedli do sanitky.

A pak operační sály. Vypadalo to… zajímavě, i s ohledem na danou situaci. Najednou ležela polonahá na stole a nad ní se nakláněli dva doktoři a pár sestřiček.

Mimoděk se jí začaly třepat ruce a vlhnout oči. Jeden doktor zíral do papírů a chtěl po Petře nějaké informace, ale ona mu je nebyla schopna dodat.

A pak najednou kdesi z povzdálí uslyšela svoji matku.

„Paní, nebyl tady podpis pod tím souhlasem,“ rozčiloval se doktor do telefonu.

„Byl tam, pamatuji si, jak jsem to podepisovala,“ oponovala mu Petřina matka.

„Ale není tady. No, to je jedno, souhlasíte s daným zákrokem?“ pokračoval v duchaplném rozhovoru. <i>Ne mami, prosím!</i> Bránila se v duchu, navzdory tomu, že věděla, že to být musí. Přece jenom…

„Ano. Nashledanou!“

Doktor ještě něco zahučel, něco „zahustil“ i do Petry, které právě stekla jediná slza po tváři.

A pak cítila látku, kterou jí vpouštěli do žil a na ústech masku s nějakým divným plynem. A pak tma…

 

           A během dalších pár chvil, které uběhly jako voda, najednou ležela na převozném lůžku a odjížděla z operačních sálů. Něco se snažila bavit se sestřičkou, s Evou, ale pak zase upadla do bezesného spánku.

Probudila se po pár hodinách a ihned cítila divný tlak v rameni. <i>Eh?</i> Sedla si a se zděšením jí ruka sjela k rameni. Něco ho tížilo a taky ji bolelo. <i>Aha, seznamme se s broviakem, že?</i>

            Bylo po poledni. I když Velikonoce nikdy neměla ráda, posmutněla ještě víc, když si uvědomila, že její kamarádi doma střízliví a kamarádky už asi mohou chodit. Od té doby Velikonoce nenáviděla.

Místo tataru nebo vařečky na svém pozadí, cítila bolest v rameni.

Všechno najednou bylo v háji. Doslova. Najednou jí spadl celý svět jako domeček z karet a ona si připadala zoufale. Poprvé za život cítila takovou bezmoc.

A pak, že existuje spravedlnost…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(:-), 23. 4. 2009 19:33)

tak tento pribeh by si zaslouzil dokoncit a lidi by si to meli precist.. nikdy nikdo nemuze vedet co ho kdy potka..

Prosiiim....

(Andreyi, 31. 3. 2008 20:47)

Napis prosim dalsi dil....!! Aspon jeden jeste!!! Dekuju... :-)

Prosba!!

(Jena, 19. 3. 2008 20:27)

Napis pls dalsi dil!!!

no coment....

(Dula, 6. 8. 2007 22:26)

:-(((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((

Komentář

(Ziff, 27. 7. 2007 16:37)

Komentář