II. Opakování minulosti? Nikoliv!
OPAKOVÁNÍ MINULOSTI? NIKOLIV!
Při příchodu zpět do nemocnice ji odvedli do třetího patra na lůžkovou část. Byla trošku zaskočená, ale neměla obavy. Dovedli ji do pokoje, kde ležela právě před rokem s podezřením na mononukleózu. Nedalo se říct, že by se těšila, jen prostě to bylo zase něco jiného. Neměla na nemocnice žádné velké negativní vzpomínky a možná se i těšila, jak si odpočine.
Ve dveřích se objevil doktor a odvedl si její matku pryč. Čas si mezitím zkrátila tím, že vyplňovala nemocenský dotazník. Docela se u toho bavila. Některé otázky byly vážně jako pro postiženého jedince.
Bylo to vzrušující takhle být v nemocnici a podstupovat všechna vyšetření, konečně se zbavit té únavy nebo dokonce svých trpících angín.
Divné myšlenky, že? Ale pro člověka, který má rád neznámo to je pochopitelné.
Viděla se v nemocnici týden, stejně jako to bylo před rokem. Všechno viděla stejně, jako to bylo tenkrát…
Úsměv jí povadl, když se za necelou čtvrt hodinu stěhovala o patro níže – přesněji na hemato-onkologické oddělení. Nevěděla, co to obnáší, ale ten název nezněl moc povzbudivě. <i>To bude určitě něco s krví.</i>
Téměř beze slov ji zavedli do malého pokoje, kde ji nechali samotnou.
„Zůstaň tady,“ řekli prostě. Jenže to pro ni nebylo možné. Už jenom ta výzva, že má zůstat, kde je, na ni působila přesně opačně. Po pár minutách utekla z pokoje a chtěla najít svou mámu. Našla ji v jednom malém kumbálku nad nějakými lejstry. V očích měla slzy a když uviděla Petru, snažila se svůj smutný výraz schovat. Ta se však oklamat nedala, ale nic nového se nedozvěděla. Jenom to, že má jít na pokoj. Se zmateným výrazem se tam vrátila a tak strávila celý den – přemýšlením a podstoupením různých krevních vyšetření.
Děsila ji nevědomost. Po dvou dnech ještě pořádně nevěděla, co jí vlastně je. Těžko říci, zda to chtěla vědět nebo ne, ale ty neustálé zkoumavé a smutné pohledy jejích rodičů jí na optimismu moc nepřidávaly. Něco se dělo a ona chtěla, aby to už skončilo. Žít v nevědomosti je opravdu děsivé, došla v těchto okamžicích k novému zjištění.
Pak konečně přišel ten zvrat, kdy měla pravda vyplavat na povrch. Petřina matka pozorovala svoji dceru ležící a zírající do stropu. Zase přemýšlela nad prázdninami a nad svými plány. Otočila se na svoji matku a hledíc jí do ubrečené tváře se na rovinu zeptala:
„Mám rakovinu, že jo?“ Došlo jí to všechno, když kolem ní chodili s vážnými a strhanými tvářemi a ona ležela na oddělení, které se zabývá krevními nemocemi.
Matka zavrtěla hlavou, což způsobilo radostné blýsknutí v Petřiných očích. Plamínky však byly zahnány větou:
„Doktoři mají podezření na leukémii,“ řekla a konečně se mohla před ní rozbrečet naplno. Petra zůstala hledět s vytřeštěnýma očima. Nezasáhlo jí to, nezačala hystericky vyvádět ani brečet. Jen prostě zírala a přemýšlela. Nebylo to však odvahou, ale nevědomostí.
<i>Co to je za nemoc?</i> V hlavě jí blikala snad jen jediná informace o této nemoci. <i>Na to se přece umírá!</i>
Ten den z toho byla podivně otupělá. I když jí později vysvětlila jedna moc fajn sestřička, o co jde a všechny možné informace plus její šance, neuvědomovala si to. Byla z toho v mírném šoku, v tom šoku, kdy tomu pořádně ani nevěříte nebo ta informace ještě neovládla váš mozek a vaše uvažování.
„Léčba se nazývá chemoterapie, jsou to léky rozpuštěné ve vodě, které…“ vysvětloval doktor. <i>Chemoterapie?</i> V životě to slovo neslyšela a teď najednou stála před jednou. Jak pochopila z útržků hovorů sester, doktorů a jejich vlastních rodičů, jedna ji čekala velmi brzy. Velmi, velmi brzy. Byla na tom špatně.
„… mají za úkol vymítit ty špatné buňky, která dřeň tvoří…,“ vnímala kousky vysvětlení vysokého doktora, který mluvil až příliš rychle a nesrozumitelně. <i>No a je to tu, je na to lék.</i> Nehrál jí tam ale ten fakt, že se na to umírá. <i>Šimůnek, Růžičková,… a mnohem více dalších známých i neznámých osob.</i>
Její myšlenky se potvrdily.
„…bohužel chemoterapie „nezabíjí“ jen ty špatné buňky, ale i ty dobré. Lépe řečeno – všechno.“ Nechápavě se na něj zadívala.
„A co to znamená?“ ozval se burácivě její otec.
„Po chemoterapiích nastávají nejrůznější potíže, hodně velká nevolnost, různé poruchy těla a samozřejmě,“ otočil se přímo na Petru, „vypadají ti vlasy.“
„Po skončení léčby opět narostou,“ mluvil už opět k jejím rodičům, „vlasy po chemoterapiích obvykle bývají tmavější a kudrnatější…“ A pak dál pokračoval s vysvětlováním.
To už ale Petra nevnímala vůbec. <i>Moje vlasy?</i> Srdce jí divoce bušilo, jakoby násilím chtělo odehnat pravdu.
Hlavou jí probleskly vzpomínky na své vlasy, které měla až po pas. Pak si je však nešťastnou náhodou a ve vzteku ustřihla; to bylo před několika lety. Po těch šesti letech jí narostly však jen něco málo po konce lopatek a teď, když je měla konečně zase delší, tak jí mají vypadat? A navíc, vždycky chtěla vlasy dlouhé a rovné. <i>Kudrnaté? Nechci být žádný afroameričan.</i> Posteskla si v duchu, avšak slzy lítosti se ještě pořád nedostavovaly. Ano jistě, pár jich za celou dobu, od doby, kdy se to dozvěděla, ukáplo, ale nebyl to žádný velký ani dokonce hysterický pláč. Nevědomost jí prostě nedovolovala plakat…
Několik věcí se dozvěděla – mimo jiné i to, že léčba je hodně náročná, hodně moc, ale nemusí se bát. Nebála se – hřálo ji vědomí toho, že má své kamarády, koně…Petra! Věděla, že je nejspíš chvíli neuvidí, ale naivně se viděla na prázdninách – přesně na těch, na které se těšila snad nejvíce a které si tak naplánovala. <i>Ještě tři měsíce.</i>
To ji utěšovalo, ta naděje, že podstoupí jednu, dvě chemoterapie a tradá domů. Ano, viděla to naivně, byla v tu chvíli naivní, ale pořád si nic neuvědomovala, pořád nic nevěděla. A právě ta nevědomost za to mohla.
Ten den ji vzali na vyšetřovnu s tím, že musí odebrat vzorek kostní dřeně. Nebála se, jen měla podivný pocit. Její první narkóza.
Nebylo to vůbec špatné. Když jí do žíly pustili bílou a hutnou tekutiny, zasvědily ji uši a pak už si nic nepamatovala.
Probudila se na pokoji asi po dvou hodinách se žaludkem na vodě a bolavou levou polovinou těla. Když se chtěla přetočit na levý bok, zarazila ji prudká bolest. Bolelo to i na obyčejný dotek. Teprve později zjistila, že jí kostní dřeň brali z pánevní kosti a ta je hodně tvrdá – proto se používá téměř bambusová jehla. Měla tam dírku téměř jako do nosu a pekelně to bolelo.
Navíc se ani nemohla najíst, jak jí bylo špatně.
„Po první narkóze to obvykle dělá . Zítra už bude dobře, neboj,“ utěšovala ji další příjemná sestřička.
Věřila jí, ale i přesto se jí zmocnil další smutek.
Druhý den se stěhovala do malého kumbálku na bývalou JIP, která stála vedle oddělení. Na oddělení se totiž nastěhovali na pár dní nějací chlapíci, kteří sloužili jako „králíci“ pro nejrůznější výzkumy. Většinu pacientů propustili domů a jen těch pár nejtěžších přesunuli na tu starou jipku.
První večer tam byl hodně zvláštní. Všechno bylo najednou tak jiné, zvláštní. A právě ten večer to všechno začalo.
Jeden obyčejný telefonát. Zvědavě se zadívala na display . <i>Jirka?</i> Podivila se v duchu a hned na to telefon zvedla. Sotva stačila pozdravit, když se ve sluchátku ozval ubrečený, zoufalý hlas její nejlepší kamarádky – Barči.
„Faltus, já už to vím,“ vydala ze sebe stěží.
„Co víš?“ zeptala se překvapeně Petra i když jí bylo jasné, oč jde.
„Že máš leukémii,“ ozvala se překvapeně i ona. Brečela, hodně brečela. A ten pláč byl nakažlivý. I jí po tváři stekla slza. Byla následována další a další, najednou jich byl potok. Brečely do telefonu obě a nevěděly ani o čem mluvit.
Pak se najednou ozval jiný hlas.
„Ahoj Anďo,“ usmála se i přes slzy. I ona brečela. Dokonce i Jirka, který tam s nimi byl a z jehož mobilu jí volali, byl rozrušený.
Po několika minutách téměř hysterického telefonátu byl konec. Petra bouchla s mobilem a s sebou na postel. Tiše brečela do polštáře. Přesto však nevybrečela všechno napětí, které v sobě za těch několik málo dní v ní i nadále zůstávalo.
Vrzly dveře. Nakoukl do nich táta, který ji před telefonátem taktně opustil. Viděl brečící dceru a přisedl si k ní na postel. Přesně jako z amerických filmů.
Objal ji a ona mu tiše plakala na rameni. Pláč ji ovšem přešel v jakém byla šoku – tzv. léčba šokem, opravdu. A jaký druh šoku?
V jejím náručí se jí rozbrečel její vlastní otec. Chlap jako hora, chlap, kterého nikdy nic nerozhodí. Takovéhle emoce vždy považoval za směšné, zbytečné a byl to pro něj projev slabosti. Teď však brečel, brečel nahlas v jejím náručí.
Šokem přestala plakat a dokonce měla pocit, že musí utěšit i ona jeho. Po pár jedinečných okamžicích se na sebe usmáli. Konečně troška napětí pryč.
A rodiče pak jeli domů. <i>Domů! Já chci domů.</i> Řval její vnitřní hlas na celé kolo, ale nikdo pro to nic nedělal. Ani nemohl.
Za chvilku si pustila televizi a chtěla sledovat svůj oblíbený pořad. Jenže k její nelibosti – signál byl nějaký špatný a ani zásah zvenčí nepomohl. Vztekala se a mlátila do ubohé bedýnky.
Pomalu rozdýchávala zlost, když se ozvalo zaklepání a dovnitř vlezla nějaká sestřička. Taková starší, maličko při těle, ale byla moc fajn.
„Peti, prosím tě, nevadilo by ti, kdybychom tě přestěhovali tady vedle? Je tam Dáška, je fajn a jí to nevadí. Potřebovali bychom pokoj, abychom tam nastěhovali maminku s malou holčičkou. Sem se dvě nevlezou,“ vysvětlovala. Petra se maličko rozčílila. <i>Takže mě strčí sem, do nějakého maličkého kumbálku a najednou se mám stěhovat?</i>
Pak ale kývla, přeci jenom zas takový sobec nebyla. Na Dášu hodila jeden zkoumavý pohled. Představily se, Petra si vyžádala svůj oblíbený program a tím to skončilo. Aspoň pro tu chvíli.
Petra se lekla Dášina vzhledu. Byla maličko při těle a hlavně nebyla hezká. Hlava bez vlasů, obočí neviděla žádné.. no, byla to zkrátka hrůza.
Celou dobu, co tam byla s Dášou, od té doby, co odešli rodiče, měla slzy v očích, ale nespustily se. Přemáhala se a přemohla.
V tu chvíli jí nedocházelo, že…
Petra nad tím nedumala. Jenom, co skončil program, lehla si na břicho a začala si trhat obočí.
Dáša to pozorovala a s úsměvem, avšak s maličko lítostivým pohledem a zeptala se: „Trháš si obočí často?“
Petra odpověděla jen, aby se neřeklo: „Ne, jenom občas, aby mi nesrostlo.“
Nepochopila ten pohled, kterým ji Dáša počastovala. Nevěděla, jestli jí záviděla, že obočí má, zatímco ona ne… Trošku se lekla, jestli to vlastně vůči ní bylo fér a ohledné. <i>Neuvědomila jsem si no..</i> Hájila sama sebe.
Teprve o pár týdnů později jí došlo, co ten pohled znamenal. Ale to zatím nebudu předbíhat..
Zanedlouho přijela sestřička s nějakým stojanem a podivným přístrojem na něm.
„Jedu tě napojit,“ usmála se jakoby nic. Věděla, že má kapat něco přes noc, kanylu už měla od rána, ale co je ten stojan?
Když se podívala pořádně, uviděla, že vlastně na něm visí kapačka a ta vede přes ten přístroj – přes pumpu. Sestřička ji napojila, namačkala několik tlačítek na pumpě a pak se otočila na ni.
S přáním dobré noci odešla a Petra usnula spánkem mrtvých.
sAd
(Dula, 13. 6. 2007 15:08)