Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


I. Začátek konce

29. 5. 2007

Obrazek1.kapitola

ZAČÁTEK KONCE

<i>A/N: Je to příběh, který se sem nehodí, ale snad nebude moc vadit, když ho tu budu prezentovat. Kdyby to bylo proti pravidlům, tak stačí říct a já jej oddělám. Dávám ho sem za účelem nějakého ponaučení nebo nevím, jak bych to řekla, pro ostatní…. Snad dovolíte. A možná by i komentáře potěšily, i když tohle není žádná moje smyšlená povídka, ke které chci vaši kritiku.

 Tohle napsal sám život… a ruka se mu u toho třásla.</i>

 PS: Těhc <i> a spol. si nevšímejte - to jsou tagy a na internetu slouží k tomu, aby se text ukázal kurzívou nebo nějak jinak ;o)

~Den 21.3.2005.  Jaro, nikdy do té doby jsem ho nijak zvlášť nepotřebovala, nesledovala jsem ho a možná ho ani neměla ráda, ale od té doby ho miluji! Tohle datum bude v mé paměti schované navždy. Navždy to pro mě bude datum, den, který jsem zbabrala. Den,  na který budu vyčítavě vzpomínat až do smrti. Kdybych tenkrát jen trošku více otevřela oči, jako jiné dny… Ale žádné kdyby to nevrátí, to vím jistě. Je pozdě plakat nad rozlitým mlékem a je lépe myslet na to, až to mléko bude uklizené. Tohle vím, ale těžko dělám. No, o co jde? Poslechněte si příběh, který Vám povím. Podělte se o zkušenosti a vyvarujte se stejných chyb.~

 

„Au, sakra!“ zaklela téměř patnáctiletá dívka, když zakopla na schodech a málem si tak zrušila svůj palec na levé noze. Bolestivě se podívala nahoru, kde se rýsovala ještě dvě patra. Už teď lapala po dechu a to ještě nebyla ani v polovině. Trošku ji to zamrzelo, ale šla dál. Přeci jenom už se tohle opakuje téměř tři týdny, tak by měla být zvyklá.

„Peťo, kde jsi zas?“ ozvalo se nad ní v místech, kde už chtěla být taky. Pokývala hlavou a šla dál.. Když konečně došlapala nahoru, spatřila své kamarádky, jak zacházely do třídy na konci dlouhé chodby. <i>A to jsem vyšla zároveň s nimi</i>, řekla si vyčítavě.

Po chvíli ve třídě zmizela také. Vyčerpaně mrskla s taškou na zem a těžce dopadla na svoji židli. Bára nikde, zase někde vykecávala; <i>Jako obvykle</i>, uchechtla se, a Maca seděla za ní s jejím diskmanem.

„Ty vole, konečně pátek!“ řekla slastně. Pár lidí se po ní otočilo a ona se s nimi vesele zdravila. Pak hodila nohy na stůl a pozorovala třídu. Vepředu hráli její spolužáci zase nějakou hru, pár holek spolu mluvilo na lavici a zbytek byl ještě někde mimo.

 

            Myšlenkami se dostala o 24 km dál, do vesničky, kde bydlela její babička. Na babičku ale nemyslela, to bylo jasné, myslela na spoustu svých přátel, kterými žila a na koně, na to, až zase usedne na hřbet své milované kobylky. <i>Už dneska, jupí.</i> Těšila se na celou vesnici, na všechny lidi a koně a hlavně i na svého Petra.

„Jupí!“ Propustila své emoce. Všichni se po ní otočili a hleděli na ni jako na blbce.

„Co tu řveš? Jsi doma v jeskyni?“ zeptala se bývalá velká láska její sousedky. Jasným zdvižením prostředníku jej poslala do určitých míst. V té době se neměli moc rádi. Respektive od té doby, co si navzájem dělili Báru pro sebe.

           

            Se zazvoněním se vrátila Bára a se znuděným: „Neé!“ se posadila vedle Petry.

„Kde zas jsi?“ ozvala se s menší výtkou v hlase, ale nečekala na odpověď a mluvila dál: „Hele, nevím, co to je. Proč jsem tak unavená pořád? Vždyť mě znáš, já nejsem žádná lemra! To je určitě po té debilní angíně!“

„A to bylo kdy? Před třemi týdny ne?“ optala se s hraným zájmem její sousedka. Jenže touhle odpovědí jí akorát nasadila brouka do hlavy.  Pak už přišla učitelka z češtiny a ona měla mnohem příjemnější povinnosti, než přemýšlet o své momentální slabosti.

Zhoupla se a  vesele se bavila s Macou, zatímco učitelka soptila. „Dámy, myslím, že vás přesadím!“

Ještě, než se Petra vrátila zpět, sykla k Mace: „Po kolikáté nám to letos říká? Že by nejmíň po čtyřicáté?“

„Ty to počítáš?“ ozvala se pobaveně Bára. „Jsem si typla osle,“  odpověděla Petra.

 

Hodina pak probíhala nerušeně. Po takovéto výtce byly dívky vždy do konce hodiny ticho, ale další hodinu začaly nanovo. Všichni učitelé je měli za rušivý element a Petru z nich měli rádi nejméně. Byla to pro ně ta „drzá, rušivá a hlučná Petra“.

 

~Jenže to bylo právě to, co je v každé třídě třeba. Petra tam nesmazatelně patřila a později, když už nemohla trávit poslední chvilky se svými spolužáky, se jich několik ozvalo s tím, že jim moc chybí a bez ní je tam mučivé ticho a nuda. Samozřejmě trochu nadnesené, ale něco na tom nejspíš byla pravda, jistý základ tam byl.~

           

            Konečně zazvonilo na velkou přestávku. Většina třídy si vytáhla své svačiny nebo odešla hrát další hry s jejich pěnovým balónem, ale pro Petru a spol byla svačina přežitek. Nají se v některé hodině. Raději šly na řeč s kamarády z vedlejší třídy nebo s holkami drbat na záchod. S kluky z vedlejší třídy se nasmála, byli to její kamarádi, kteří ji opravdu uznávali a hodně litovala toho, že další taková dobrá přestávka končí.

 

            Po dalších nudných hodinách přišel na řadu tělocvik. Těšila se na něj, protože to byl jeden z mála předmětů, který ji opravdu bavil a také jí šel. Nebyla jako ostatní holky, z většiny barbie, které vůbec neměla v lásce, které tělocvik opravdově nesnášely a nacházely nejrůznější výmluvy, aby nemusely cvičit. Samozřejmě Petra měla také spoustu nepoužitých omluvenek, ale chtěla cvičit. Sice byla zesláblejší než kdy dřív, ale ona prostě chtěla!

Hned zezačátku se jí ale potvrdilo, že to nejspíš nebyla správná volba. Po pár kolečkách běhu si vyčerpaně sedla na zem, čímž si vysloužila jízlivý úsměv od jejich učitelky:

„Vidím, že Petra bude muset mívat speciálně rozcvičku před hodinou,“ pronesla. Petru to zaskočilo, vždyť za to nemohla!

„Ale já za to nemůžu, jsem zesláblá po nemoci,“ hájila se proti nespravedlivému nařčení.

Učitelka se sice zatvářila všelijak, ale poslala Petru sednout. Ta však odmítla a běhala dál. Po dalších kolečkách však s sebou švihla na zem, že si zpočátku někteří mysleli, že omdlela. Když se ale odbelhala na lavečku, ulevilo se jim.

 

            Totálně jí to zkazilo náladu. Neměla náladu na nic, na kamarády, na smích ani na úsměv, prostě na nic. A to byl tak krásný den. Nechtěla si ho užívat, prostě neměla náladu.

Vyčerpání bylo jako její stín – neustále bylo s ní a nepustilo se jí. Jen se s ní táhlo jako smrad. Únava byla patrná všude a vždycky – nemohla ani ujít padesát metrů bez zadýchání nebo dokonce vyjet kopec, který dříve měla vyjetý během půl minuty. Šlapání pěšky jí tak zabralo pět minut a to to ještě vypadalo, že nechala plíce někde po cestě.

***

            Doma si rychle sbalila věci, aby stihla autobus ke svým prarodičům, kde na ni čekal další pěkný víkend, na který se tak těšila. Hned na autobusovém nádraží potkala své kamarády, se kterými se vesele bavila. Měla radost – byli z party, do které vždycky chtěla patřit, ale nešlo to. A teď to přišlo samo. Strávila s nimi příjemné odpoledne a ještě více se těšila na nadcházející den, kdy měla jít konečně na své milované koně. Na nich šli ven - trénovat. Seržant, kterého měla pro tentokrát, šlapal jako hodinky a ona měla radost, jaké zase udělala pokroky. Tento čin jí ještě více znásobil radost z blížících se prázdnin, protože konečně po několika letech ježdění má našlápnutou nějakou „kariéru“. Konečně může udělat krok vpřed. A bylo toho tolik, co si na prázdniny naplánovala…

           

            V neděli odjížděla s těžkým srdcem. Náměšť milovala a odjakživa tam chtěla bydlet, protože tam to byl úplně jiný svět, než na který byla zvyklá. Byla tam spokojená a odjezdy z něj byly vždy velmi těžké a smutné. Sem tam ale ukázala úsměv a to když si vzpomněla na tu srandu v sobotu, kdy seděla mezi kamarády. <i>Tohle bylo super! Už se těším na prázdniny. To bude tolik akcí a konečně se poznám více s ním...</i> I když odjezdy byly smutné, tak za dva týdny vždy přijela s novou radostí a elánem.

***

 

Uplynulo pondělí, které bylo stejně jako několik předcházejících dní ve znaku únavnosti a velkých kruhů pod očima. Pondělí bylo nudné, měli méně hodin než obvykle a bylo jí čím dál divněji. Trošku jí zase zlobil krk. Ach, ty její prohnané angíny. <i>Copak se toho nezbavím?</i>

 

~Nutno podotknout, že tohle byla poslední návštěva její školy. Byl to poslední den, kdy si užívala svého života – svého štěstí, jak říká nyní. Opravdu byla tenkrát šťastná a ani o tom nepřemýšlela, ale nyní… nyní přemýšlí často.~

 

            Její rodiče věděli o tom, že je zesláblá, ale stejně jako Petra, to přisuzovali té angíně, kterou prodělala před třemi týdny. Poslední kapka ale přibyla, když se Petra zmínila o tělocviku, ve kterém absolutně propadla.

„Zítra nepůjdeš do školy vůbec. Ráno půjdeme k doktorce a odpoledne pak pojedeme zkusit ty rovnátka,“ oznámila jí.

„Hm,“ jenom broukla Petra s myšlenkami na rovnátkách. Potřebovala je, ale nechtěla. Nebylo to bez nich tak hrozné a jedna strana byla krásná. <i>Proč nemůžou být jenom nějaké jednostranné?</i> Přemýšlela smutně. Nicméně už se podnikly potřebné kroky a rovnátka už se měla jít zkusit. <i>Už zítra.</i> Návštěva doktorky jí byla volná, ale rovnátka, to byl důvod ke smutku.

 

            Ráno se dostaly k doktorce, která ale nevnímala žádné stěžování na slabost a spíše se věnovala Petřiným mandlím.

„Ty se mi nelíbí, zase jsou nějaké zarudlé. Měly byste si zajít do Fakultní nemocnice na testy,“ řekla jim.

„A co s tou mojí slabostí?“ naštvala se Petra, protože táhnout se někam se jí vůbec nechtělo.

„No, ona se nedávno málem i vyvrátila. Bylo jí hodně špatně a když se konečně dostala do postele, ulevilo se jí,“ přihodila do placu Petřina matka i nedávnou příhodu, kdy Petra málem omdlela a ještě si málem rozbila hlavu o stůl, na který padala.

„No, běžte na ty testy a uvidí se,“ řekla prostě doktorka. A tak se šlo na testy…

 

***

 

            „Tak, můžete jít, výsledky dojdou k obvodnímu lékaři,“ usmála se na ně sympatická doktorka. <i>Jaktože mám tak nízký tlak? 98/56? Sice tomu vůbec nerozumím, ale..</i>

„Mamo? Kolik je normální tlak?“ zeptala se nepřestávajíc myslet na svoji situaci.

„Kolem 120/85 asi,“ řekla prostě. Petra jen kývla hlavou. <i>Co už.</i>

 

            Vylezla z gynekologické ordinace. Byla znechucená. Na takové prohlídce byla poprvé a zrovna nejpříjemnější zážitek to nebyl. Naposledy obdařila ty babizny vražedným pohledem a bez pozdravení odešla.

Na chodbě se potkala s matkou, která na ni čekala a řekla jí:

„Až budeme venku, tak ti musím něco říct.“

Petra se zlehka zarazila. Řekla to tak vážně a… „Ty jsi těhotná?“ zeptala se, jenom co stály na čerstvém vzduchu.

„Cože?“ vyvalila oči zase její matka, „co to je za blbost?“

„No, vzhledem k tomu, že jsme na gynekologii, tak to bylo logické no,“ zasmála se své hlouposti. Zvážněla však při pohledu do vážné tváře své matky.

„Volala mi doktorka, co ti dělala ty odběry,“ řekla pomalu, „už mají výsledky testů.“

„Co je?“ zeptala se zamračeně Petra.

„Mám tě okamžitě přivést nebo s sebou někde sekneš.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Petruško seš borec!

(Ziff, 29. 5. 2007 21:42)

Tak na tohle musí mít člověk fakt koule a nebo aspoň odvahu :-)