Sloník
SLON U CIRKUSU
Zase ráno, probudím se s náladou už zkaženou. Trošku rozhrnu staré seno – mimochodem, už by ho mohli vyměnit a tupě zírám do dáli. Podle právě vycházejícího slunce odpočítávám minuty, kdy mi donesou jídlo. Je to jedna z mála činností, které mohu dělat. Čekat, jíst, pít, stát, dívat se, cvičit a pak to nejzajímavější – vystupovat. Doufám, že jste v tom poznali ironii. Ale na druhou stranu, nemohu si stěžovat až zas tolik. Mám všeho dostatek, jenom toho pohybu ne a na neustálé ksichty, které na mne zírají jako na ufo a říkají: „Jé, to je velké zvíře a dívej ten chobot,“ už jsem si taky zvykla.
Á, konečně už jdou s tím jídlem. Natrénovanám pohybem chobotu si vkládám seno a ovoce do úst a přemýšlím, zda dnes budu cvičit to samé jako včera nebo už konečně po pár dnech znovu změnili program. Kéž by, tenhle už byl nudný.
Slunce už začíná trošku hřát na moji drsnou kůži, která ovšem není taková, jakou jsem viděl na slonech, kteří právě přijeli z Afriky – mé rodné země. Ne, nemohu tesknit, teď musím cvičit. Dvakrát vylezu na stupínek, na který mě nutí můj cvičitel, svezu dvě opice, které na mě skáčí jako na trampolíně a pak zase hurá na jídlo. Musím být silná na to dnešní představení. Představení, jé, konečně nějaká změna, už mě nebaví celé dny žít nudným stereotypem.
Vystoupám oba dva stupínky, na které mě můj principál – jé, má legrační oblečení, pššt, musím se soustředit, vede, znovu na mě skáčou ty opice a pak krásná úklona. Tahle se mi povedla – mezi námi, komu by se taky nepovedla, když má takový bouřlivý potlesk. Ale přiznám se, že i na mé velké uši to bylo hodně. Nevadí, sluch se mi do příště spraví.
Mňam, konečně večeře, vyhládlo mi. Další ovoce a nějaké rostliny sním a pak už znovu jen tupě zírám do dáli na zapadající slunce, které za několik málo hodin opět vzejde v nový den, jak zvláštní – škoda, že nemám chytřejší mozek, aspoň bych to mohla pochopit. Dobrou noc.