Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. Vlčí vytí

27. 7. 2007

2.kapitola

VLČÍ VYTÍ

Obrazek

Nabytou sebedůvěru během několika dalších minut vyčerpala. Až když byla fyzicky vyčerpaná, přišla na to, že je vlastně úplně sama, bez ničeho, co by jí mohlo pomoci přežít a nevědíc, co dělat dál. Přesto však postupovala dál, do strmých kopců, přes ostré skály a zrádné větve stromů, které jí bičovaly za tu drzost, že ruší poklidný průběh dne v Dračích horách. Za pár hodin jí v hlavě blikala pouze jedna myšlenka – <i>musím se dostat k úkrytu.</i>

 

Cesta jí mnohdy zabrala několik hodin, kdy postupovala pomalu, ale jistě a bez stresu. Nyní to bylo jiné, bála se, že by vesničané, kteří si na ní chtěli vyřešit své komplexy, mohli zničit všechnu její píli vybudovat si svoje útočiště a možná i nový život.

     Tím, že se neustále ohlížela, zda ji někdo nepronásleduje a únavou se několikrát ztratila a musela postupovat neznámým zrádným terénem. Byla již na pokraji sil, když uviděla známý strom, který sloužil jako orientační bod pro její toulky horami.

 Dodal jí odvahu a s ní i sílu tolik potřebnou ke zdolání této cesty. Když zmizela za poslední houštinou, oddechla si. Konečně byla zde, na místě, kde ji snad nic nehrozí.

 

            Námaha spojená s dlouhým stresem si vybrala svoji daň a tak Sardë usnula na mechu, na který dopadla a spala nerušeným a bezesným spánkem. Probudilo ji až divné tušení, které jí prostupovalo celým mozkem a blikalo ji v hlavě jako světluška proplétající se mezi větvemi stromů.

Tiše si sedla a zírala do okolí. Ještě spánkem otupěné smysly nebyly schopné najít něco neobvyklého. Ale i přesto, její instinkt neustále hlodal svědomím.

 

            Po hodné chvíli, kdy se nic nestalo, si znovu lehla, ale oči už nezamhouřila. Nešlo to. Podivné pocity, které ji neopouštěly od té doby, co opustila Therinsdorf, jí nedávaly spát a musela myslet jen a jen na ně. Neustále měla paranoidní pocit, že za každým stromem na ni vybafne některý z Therindorfských farmářů nebo dokonce strážníků.

Kvůli němu navečer nezapálila oheň, který by ji měl ochraňovat před nočními dravci a lovci. Oheň by mohl přilákat její pronásledovatele. Byla si jistá, že na ni žádné zvíře nezaútočí, že Dračí hory nemají o její přítomnosti ponětí a nebo, že ji vítají – ostatně tak, jako si to myslela vždy.

 

            Soumrak tak přešel v pozdní večer a temnou noc, kdy mraky schovaly hvězdy i měsíc, který právě narůstal do úplňku. Sardë neustále seděla přemýšlejíc o jejím novém osudu, který si sama vytvořila. <i>Nejspíš jsem udělala chybu, že jsem se vzdala aspoň jediné jistoty, kterou jsem měla. Kolektivu a nějakého zázemí.</i> Sypala si na hlavu popel. <i>Avšak jakého kolektivu, s jakým postavením a zázemím?</i> Přešla k sebelítosti.

Její dosavadní život v Therinsdorfu ji zbavil téměř všeho sebevědomí a tak i pevné vůle.  <i>Nevím, jestli bez toho zvládnu žít tady v horách a jestli zvládnu vůbec žít jen takhle, osamoceně, bez žádného cíle.</i>

 

            Z přemýšlení ji vytrhlo zavytí vlka, několik kilometrů od ní. Bylo to vzdálené, ale i tento zvuk tlumený dálkou zněl hrůzostrašně až Sardë přejel mráz po zádech. Zasmála se tomu. <i>A to si mysleli, že jsem nějaká čarodějnice nebo něco.</i>

 Konečně ji zase začal zmáhat spánek, když se znovu ozvalo zavytí. Tentokrát však bylo blíže než předtím. Přicházelo ze severu, z hlubin Dračích hor. Jednou by se tam chtěla podívat, ale ne teď. Byla si jistá, že tajemství, které skrývají, by ještě mělo být uschované. Tajemství, které tyto krásné a divoké hory činí tak tajemnými, až z nich jde strach.

 

            Dívala se skrz mraky a snažila se v nich najít hvězdy, které jediné byly svědky jejího putování. Se soustředění ji vytrhlo další zavytí, tentokrát o dost blíže než poprvé. To už Sardë zvedlo. Trošku se lekla té blízkosti za tak krátkou chvíli. <i>Ti vlci určitě běží, ale kam a proč?</i> Honilo se jí v hlavě zmateně. Vždyť tady v Dračích horách život běžel pomalu a nebylo kam spěchat, tak kam se řítí ti vlci?

Lekla se to ano, ale strach neměla. Proč taky? Proč by za ní běželi vlci z tajemného středu samotných hor?  Jak už jsem řekla, neměla velké sebevědomí, takže si ani nepřipouštěla, že by měla být takovou potravou, pro kterou by se někdo hnal přes půlku Dračích hor. Zasmála se tomu, ale byl to spíše takový nucený smích, který jen velmi nešikovně zakrýval její strach.

 

            Když se vytí ozvalo počtvrté, napřímila se a zmateně se rozhlížela okolo. Bylo to velmi blízko a ona se rozmýšlela, který strom by mohl být bezpečný pro úkryt. <i>Jen pro jistotu,</i> ospravedlňovala své činy a strach před svým vlastním svědomím. Když se k „vyvolenému“ stromu dostala, křoví za ní zapraskalo a Sardë se jen vyděšeně přikrčila. Pomalu se otočila a spatřila před sebou stát obrovského vlka s naježenou srstí. <i>Musím pryč!</i> Zavelela si v hlavě a v tu chvíli se chtěla otočit a přeběhnout vzdálenost ke stromu. Při prudkém obratu se znovu ocitla tváří v tvář vlkovi – sněhově bílému, který zuřivě cenil tesáky. Sardë se zarazila a zmateně se rozhlížela okolo. Byla obstoupena v kruhu vlky, kteří na ni hrůzostrašně vrčeli.

 

Proti nim neměla šanci, věděla to, ale přesto se nechtěla vzdát, i když by to možná bylo vysvobození. Vlci stáli neohroženě proti ní a dávali jí tak jasně najevo, kdo je tady pánem a že nemá nejmenší šance.

            Neměla ani sílu zoufat, začala se smiřovat s osudem, s konečným osudem. Neoblomně tam stála a čekala na smrt. Vlci však stáli na místě a nepřiblížili se ani o čtvrt palce. Čekali. <i>Ale na co?</i> Ptala se se Sardë sama sebe.

 

            Pak vlci zakňučeli a Sardë viděla velkou bílou záři, která jí pohltila. Pak se zhroutila k zemi v bezvědomí a od té doby nevěděla o světě.

„Na mě,“ ozvalo se z křovin starým, ale pevným hlasem. Nad Sardë se pak sehnula stařena, již velmi sešla věkem, pohublá s bledou kůži a vlčí kůží přehozenou přes ramena.  Krátce hvízdla a z lesa vyběhli dva vlci, kteří táhli malá nosítka, na které stařena překulila Sardë. Pak odběhli zpět do lesa a ostatní vlci se stařenou okamžitě za nimi. Pak se obloha rozjasnila a měsíc osvětloval malou mýtinku, kde ještě před chvílí ležela dívka vypadajíc jako lesní víla… Pak se ale po ní slehla zem a jen z dálky se ozývalo vytí vlků, které se rychle vzdalovalo.

 

            Do temné místnosti, která velmi důvěrně připomínala jeskyni, nejistě vkráčel černovlasý muž s ostře řezanými rysy. Neklidně se rozhlížel kolem sebe a jen čekal, kdy na něj něco vyskočí.

Se směsicí pocitů nakráčel až před prázdný porcelánový trůn s četnými kresbami draků, trpaslíků i elfů. Kresby byly už značně ošuntělé, vypadaly, jakoby se je někdo snažil násilně odstranit, ale po několika marných pokusech to vzdal. Zastavil se a ohromeně na trůn zíral, měl přímo magickou moc, která přitahovala nejen pohledy. Příchozího muže začaly svrbět prsty, jak moc se chtěl toho trůnu dotknout.

 

            V tom okamžiku mu neviditelná síla podrazila nohy a on tak stanul na tvrdé a chladné zemi, která ho bolestivě přivítala.

„Pokloň se svému pánu,“ ozval se hlas z neurčité strany. Klečící muž měl nutkání odpovědět, že tady žádný pán není, ale pak se v duchu okřikl, protože opět zapomněl na ten nepříjemný detail a to, že sám Galbatorix mu vštípil do mysli, že je všude.

     Místo odpovědi se tedy ještě více přikrčil.

           

„Přeješ si Arnarmo?“ zeptal se mírněji hlas, který se ozval prvně. Muž s pohledem stále upřeným do země tiše, ale jistě odpověděl:

„Nesu Pánu zprávy, které ho zajisté potěší,“ odpověděl.

„Tak mi je pověz a já mu je řeknu,“ přikázal hlas.

Černovlasý muž se jízlivě usmál, zvedl pohled a pronesl: „Tyto zprávy jsou určené pouze mému Pánu a já osobně mu je chci dodat.“

Hlas zavrčel a hned potom se ozvaly kroky blížící se směrem k němu. Muž  se napřímil a němě očekával.

„Tak ty budeš odporovat? Já tě naučím, ty lidský červe!“ ze stínu se vynořil obrovský urgal s válečnou sekerou v ruce a rohy sešlými věkem..

„Rávo, myslím, že není třeba. Copak by ses pak chtěl potýkat s mým hněvem, kdybys mi zabil mého zatím jediného Stína?“ ozval se ironický a chladný hlas.

Arnarmo prudce stočil pohled z urgala na trůn, kde seděl sám Galbatorix. Znovu se sklonil, ale tentokrát s širokým ironickým úsměvem.

  Urgal jen něco zabručel, jemně sklonil hlavu a opět se odporoučel do temnoty.

„Tak mluv Stíne,“ vyzval jej Galbatorix.

„Můj Pane,“ uklonil se ještě jednou, „razakové souhlasí a jsou připraveni. Čekají jen na tvůj povel.“

„Budiž tedy, mají ho mít. Arnarmo, povedeš je a tak pojistíš začátek našeho nového plánu! Alagaësie, poklekni před temnotou!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prosba

(Faire, 25. 8. 2010 15:19)

Prosím bude pokračování?, nebo tato povídka zůstane ležet jen tak ladem?

Obdiv

(Jusaph, 5. 9. 2008 13:24)

S nesmírným obdivem hltám řádky z kuchyně Tvé. Ah jak líbezně propracovaný sloh. Určitě si opět na Tvé stránky zajdu pro potěchu oka i duše. Čau Pepíno