1. Nový osud
1.kapitola
NOVÝ OSUD
Odboj byl rozprášen, Vardenové navždy poraženi, Galbatorix má nového Jezdce a jeho síly rostou čím dál více. Po celé zemi se šíří temnota, šíří se jako přízrak, ale přesto nastupuje pomalu a až pokryje celou zemi, tak… Bude navždy pozdě. Po celé Alagäesii se šíří zprávy o nové a ještě mocnější armádě Galbatorixe. Proč ji ale staví, když už mu nikdo nestojí v cestě? Tiše se vypráví o tom, že chce zaútočit na elfy a zničit lesy Du Weldenvarden, aby už měl konečně klid a někdo říká, že chce zkolonizovat svět za mořem. Vítr si tato slova šeptal, ale nikdo se neopovážil zjišťovat více.
Uprostřed země vládl zmatek, zatímco lidé, kteří žili na severu, u Dračích hor, ti neměli téměř tušení, co se děje. Jediné, co se stihli dozvědět bylo, že sousední vesnici Carvahall zničili razakové – nějaká odporná zvířata, která sloužila Galbatorixovi. A že z této vesnice pochází nový Dračí Jezdec, ze kterého byl do té doby prostý farmář. Pár lidí z vesnice Therinsdorf mělo v Carvahallu příbuzné, o kterých nic nevěděli. Několik málo lidí se z Carvahallu odebralo do Therinsdorfu s tím, že chtěli založit nový život. Přinesli i zprávy o tom, že vesničané utekli před razaky přes Dračí hory neznámo kam. Po této informaci se po nich nikdo už nesháněl, byli přesvědčení, že je ty prokleté hory zničily, zabily do jednoho.
V Therinsdorfu šel prostý život farmářů dále. Zprávy o okolním světě se k nim donesly jen párkrát a ještě se z nich nedalo nic rozumného dozvědět. Lidé se zajímali o to, jaké bude počasí, aby jim rostla úroda a také o to, zda mají někoho, komu by mohli přenechat svoji farmu, svoji živnost. Jen jedna osoba ve městě takto nepřemýšlela. Už od mala, kdy ji našli ledabyle položenou v lese, vedle studny s „živou vodou“, jak ji nazývali vesničané, tahle osoba věděla, že jí nebylo souzeno takto žít a že sem nepatřila. I kdyby si sama, na základě vlastních myšlenek, nemyslela, že není vítána, časem by tento pocit nabyla. Většina vesničanů se na ni dívala s odporem, pohrdáním. Byla jiná než oni. Šlo z ní cítit něco, co neznali. Byla uzavřená, na všechno měla své názory, názory, které se neshodovaly s těmi ostatními od jiných lidí. Navíc k nikomu nepatřila. Občas přespávala u jedné rodiny, která bydlela kousek od vesnice, ale ani ti nevěděli nic určitého. Nevěděla to ani ona sama. Většinu času trávila v Dračích horách, což byl důvod, proč ji nenáviděli nejvíce. Oni se hor báli, byly pro ně prokleté a nikdo se tam neodvážil. Tahle osoba tam však byla jako doma a proto ji označovali za magickou zlou bytost, která tohle zlo řídí a proto jí neubližuje, proto si po Dračích horách může chodit, jak se jí zachce.
Touhle osobou byla dívka. Nádherná dívka s dlouhými plavými vlasy a temně hnědýma očima. I vzhledem byla jiná. Její uši měly podivný tvar, zvláštně zešikmený. Tvář měla stále opálenou, i když horské slunce mělo opačný účinek a vytvářelo pihy, kterými se pyšnila více než polovina vesnice. Plavé vlasy tady taky měla jen ona. Byla nádherná, ale i v té kráse vidělo velké zlo. Ale při tom to byla obyčejná odlišnost…
Síla nenávisti vesničanů byla tak silná, že na tuto sedmnácti-letou dívku sváděli nejrůznější neštěstí a dokonce i vraždy.
„Podívejte jaký má pohled, takový uhrančivý! Beztak tvoji krávu uhranula ona, Kassi!“ Podobné výroky tu byly běžné.
A ona v tom byla vždy nevinně. Vždy měla ale štěstí a neusvědčili ji. Byla pravda, že kradla, většinou jídlo a zásoby, ale bylo to nutné pro její přežití a nikomu neubylo tak, že by umřel hlady. Nic takového by neudělala, i když by na to právo měla. Kdo by neměl, když by se stal bezdůvodně vyvrhelem společnosti. Primitivní společnosti…
Byla už tma a většina vesnice spala. V postranních uličkách tiše křupal štěrk pod lehkou váhou plavé krásky. Často vyskočila na zídku, aby ji nemohl nikdo zahlédnout a splývala s nocí. Jediné, co z ní bylo možno zahlédnout, bylo zalesknutí jejích vlasů. Byla jako kočka, která se nocí plíží pro velmi tučnou myš. Potřebovala zásoby a jídlo - chtěla se vydat na několikadenní pouť po Dračích horách. Někde v dálce za sebou uslyšela tlumený výkřik a dutou ránu. Nepřidávala tomu pozornost, takovéto zvuky tu byly zcela běžné, a šla dál ke svému cíli.
Ve spíži tiše skládala jídlo do pytle, když se otevřely dveře a v nich stál majitel spíže. To nebyla náhoda! Rozezleně na dívku zahlížel a pak vyběhl proti ní, aby ji chytil. Plavovláska však hbitě uskočila a utíkala ulicí pryč. Prudce se zastavila, když se proti ní postavilo pět vesničanů s vidlemi v rukou. Dívka se němě divila a zůstala stát na místě, nebylo kudy uprchnout. Za ní přisupěl hostinský, kterému právě vykradla spíži.
„Konečně jsme tu čarodějku chytili! Usvědčila se ze zločinů, které jsme jí nemohli dokázat!“
Jedinou reakcí plavovlásky bylo zalesknutí jejich očí, ale její výraz se nezměnil. Jako výraz scohy.
„Hej, Thorfe, pojď sem, něco jsem našel,“ ozval se hlas někde za strany. Hostinský se tam vydal a spatřil svého čeledína, jak stojí nad mrtvolou místního strážného. Zlostně vyběhl zpátky. Kdyby pohled zabíjel, dívka by už dávno ležela bez hnutí v prachu.
Svíral ruce v pěst a zlostně dupl nohou. Bylo na něm vidět, že jen silou vůle ovládá zlost, aby dívce neuštědřil pár kopanců. To jí bylo divné. Viděla několikrát činy tohoto muže, když byl zlostný. Tohle se mu nepodobalo. Zlostně tam stál na místě a z jeho tváře bylo možno číst jeho myšlenky. Ale on stál! Nevrhl se na ni, i když si to toužebně přál. Dívka se sama sebe ptala proč to dělá, nedocházela ji poenta. Pak hostinský tiše, ale hrozivě řekl:
„Šla mě vykrást, ale při tom ji zahlédl strážný. Dopustila se jeho vraždy, bez mrknutí oka ho zavraždila jen proto, aby se ona mohla najíst!“
Plavovláska seděla v malé místnosti, která sloužila jako vězení. Seděla tiše, bez hnutí, s pohledem zapíchlým do protější zdi. Trvalo nekonečné minuty, než pro ni došli tři muži, aby ji vzali na slyšení, kde se mělo rozhodnout o jejím osudu.
Postavili ji před soudce, přímo na náměstí, do prachu, kde jí hlídal tucet mužů.<i>To už mě mají za nebezpečného vraha, že mě takto hlídají?</i> Divila se v duchu.
„Sirael…“ pronesl první soudce.
„Jsem Sardë!“ pronesl tiše, ale rázně její hlas, který byl stejně překvapující, jako sníh v létě.
„Sardë,“ řekl s opovržením, „ kde jsi to jméno vzala?“ poťouchle se šklebil soudce; právě totiž získal další důkaz k tomu, aby se jí konečně mohli zbavit a žít v pokoji dál.
„Prostě…ho znám, odmala mi vystupuje v mysli a vy všichni to víte, každý mě pod tímto jménem znáá. Odmala jsem Sardë a to nikdo nezmění. Ani to vaše ubohá Sirael! Nikdy sem tohle jméno nepřijala za své a to taky víte!“ pronesl opět s ledovým klidem.
„Ahá, takže ti vystupuje v mysli! Právě ses usvědčila z toho, že jsi čarodějnice a vládneš temnými silami. Jak může nějaké jméno vyvstat v mysli nějakého malého fracka, kterého jsme našli u studny?“ útočil soudce dál.
„Měli jsme ji tam hodit již tenkrát,“ ozvalo se z davu a výkřik byl následován souhlasným mručením.
„Prostě tak,“ stála si na svém. Nemělo cenu těm tupcům něco vysvětlovat, ještě by si z toho zase vyvolali závěry, které chtěli.
„Zabila jsi strážného?“ zeptal se z ničeho nic další soudce.
„Ne, nezabila, vůbec jsem jej neviděla,“ odpověděla popravdě. <i>Určitě to byla další pomsta některého z vesničanů! A nebo plán na to, aby mě konečně dostali.</i> Určitě ji chtěli už zadržet a vyhnat, ne-li hůř. Prostě ji mezi sebou už nemohli dále snášet. <i>Určitě.</i> Potvrdila si své myšlenky.
„Lže!“ vykřikl dav již dávno seznámený se situací. Sardë je všechny sjela ledovým pohledem. Některé ženy omdlely strachem a právě to Sardë usvědčilo. Stráže a muži, kteří ji hlídali, měli očividně chuť ji na vidle nabrat, ale nerozhodně zůstali stát. Nikdo nic neudělal.
<i>Proč jen stojí?!</i> I samotná Sardë se toho lekla a pak jí to teprve došlo. <i>Oni se mě bojí!</i> Při tomto zjištění se upřímně rozesmála a právě to pro ně byl další důkaz.
„Je šílená!“ vydechl dav jedním dechem.
Stráže se pohnuly o pár kroků vpřed, jakoby jim tato věta posloužila jako povel. Sardë nechtěla ještě umřít, ne tady a ne takto, i ona dostala strach a její jedinou záchranou mohl být útěk. V duchu si přála, aby ji nechali jít a při tom podivně a naprosto nečekaně mávla rukou. Stráže odletěly o několik metrů dál. Dav začal ječet a řvát, samotná Sardë byla neschopna pohybu a nevěřícně se dívala na svou ruku. <i>Utíkej!</i>
Pak však úžas vystřídal strach o život a překotný běh. Utíkala pryč z vesnice, do Dračích hor, kde ji snad nebudou pronásledovat.
Otočila se za mostem; polovina vesnice ji sledovala a ona věděla, že je to naposledy, co tuto vesnici vidí. <i>Už se sem nikdy nevrátím! Nikdy!</i> A tohle si i v duchu odpřísáhla, nenáviděla je a teprve nyní zjistila, že oni ji nenáviděli jen proto, že se jí báli…