Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Prolog

31. 8. 2006

ObrazekPROLOG

Kola osudu se otáčejí. Rychle, neúprosně a svět kouzel vyplývá pomalu na povrch, díky malému nedopatření.

      Tím nedopatřením je člověk. Nezralé lidské mládě, hoch. Ten, jenž přežil. Ten, jenž prozradil svět magie. Ten, jenž se měl stát zhoubou všem tvorům s tímto darem.

      Tak se psalo v sedmkrát zapečetěné knize. Tak. A co v téhle knize bylo psáno, se pravdou mělo stát…Tak pravil prorok Nathan Gaunt. A tak se mělo stát!

Přivřela oči se zasněženými řasami a horkým prstem se dotkla zamrzlého okenního skla.

venku bylo silně pod nulou, ale ona věřila svému daru. Kouzlit bez hůlky. Věc, kterou považoval její otec za absurdní a nemyslitelnou, ale ona to uměla.

Na okně se objevily barevné květy a led, kterým bylo pokryto, roztál.

Dveře domu se otevřely a z nich vyšel muž v černém plášti s temně zelenou šálou.

„Už zase to zkoušíš?“ zamručel vážně.

„Tati… Já v to věřím,“

„Stejně jako v to, že zachráníš svět? Svět magie?“ dobíral si ji.

„Ano!“ zašklebila se a ze sněhu ze země uplácala velkou kouli a hodila ji po něm.

Zamračil se. Tak, jak to dělal pořád. Zase dělala něco, co se mu nelíbilo.

„Promiň,“ zavrněla.

Nereagoval. Musel ji trochu potrápit.

„Jdeme,“ pravil přísně. „Je nejvyšší čas!“

* * *

Procházela rozlehlým rodinným hrabstvím a padala na ni zvláštní nostalgie, smíšená s melancholií. Jak mohla malá dívka, jako ona, naprosto nevýznamný člen mocného rodu, jak mohla být předurčena k záchraně světa? 

Sybilla ji překvapila. Nečekala takovou věštbu. Čekala něco jako obvykle… Ne! Šílená proroctví! Snažila se nabourat nejen její život. Společně s ní byla předurčena ještě jiná dívka…

Zastrčila si pramen plavých vlasů za ucho a podívala se z balkonu na zasněženou zahradu.

Všechna ta krása se zrcadlila v jejích temně hnědých očích.

zajímalo ji, kdo bude ta druhá… Co asi teď dělala?

* * *

Harry stál u okna se smutkem v očích. Jeho sova Hedvika si mu sedla na rameno a tiše zahoukala.

,, Hedviko,“ usmál se na sněžnou sovu.

,, Hedviko já jsem sám, tak sám. Proč musel Sirius zemřít?“

Nečekal na odpověď a pokračoval.

,, Mám divný pocit. Jako by se něco hrozného mělo stát a já za to mohl. Nevím jestli se mám vrátit do Bradavic.“

Hedvika podrážděně zahoukala a odlétla do klece, protrhla tak do uší bijící ticho, které doteď rušilo jen vzdychání chlapce s jizvou na čele, stojícího bezradně u okna.

Hryzaly ho výčitky a intuice, které jako by předvídaly, že bude moci za něco opravdu strašného. Za to, co mu nikdy nikdo neodpustí.

Když si odcházel lehnout a naposledy se podíval na oblohu, spatřil něco co ještě nikdy neviděl a co mu vyrazilo dech. Na obloze nejjasněji zářil nějaký obraz… Jasný obraz dvou dívek. Každá byla jiná, ale přesto si byly hrozně podobné, Harry ani nevěděl, čím… Stály vyrovnaně proti obsidiánové obloze a hrdě na něho upíraly jasné pohledy. Nemluvily, dokonce ani neměly lidské barvy. Byly průsvitné jako měsíční paprsky a živé jako umírající hvězdy.

Jedna z nich se usmívala, lehce, rozpačitě, druhá se tvářila vážně, se spoustou výčitek v očích.

„To se mi jen zdá,“ zamumlal Harry a zkusil si promnout oči. Ale nezdálo. Bylo to tam pořád, i když si myslel, že nebude. Ne! Proč? Proč? To měl halucinace?
To snad nebylo možné?
Co se mělo stát?!

Musel spát. Potřeboval to. Šílel, ale hrozivé rány, dopadající na jeho dveře mu v tom zabránily. Do pokoje se vřítil jeho strýc, celý brunátný v obličeji.

„Ty!“ prudce na něj ukázal tlustým sukovitým prstem. „Co si myslíš, že děláš?!“

„Já?“ zakoktal chraplavě.

„Copak to nevidíš?!“ rozohnil se pan Dursley…

„Já…“ zakoktal Harry a pomaličku se posouval na své posteli, až narazil do zdi.

„Podívej!“ zavrčel mudla a ukázal ven z okna na dva mlžné přeludy, které v tu chvíli zmizely…

„Ne!“ zakřičel strýc Vernon. „Tímhle spolu končíme, ty kluku! Já, já, jako že se Vernon Dursley jmenuji, se postarám o to, aby byl ten tvůj svět definitivně zničen!“ s těmito slovy vyrazil ze dveří a jediný zvuk, kromě nasupených kroků na schodišti, které Harry nemohl přeslechnout, bylo šramocení klíče v zámku.

Probůh! On to myslel vážně!
Nevěděl sice, jak to chce udělat, ale jak ho znal, věděl, že to udělá!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář