Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. kapitola - PŘEDURČENÉ

10. 7. 2007
hm

PŘEDURČENÉ

ObrazekVenku zuřila bouře. Stromy se ohýbaly až k zemi pod poryvy silného větru. Obloha byla jasná skoro jako za dne, jak ji neustále osvětlovaly blesky. Tato scéna byla doplňována silnými ranami hromu, které dodávaly tomu všemu nádech hrůzy. Noc to byla opravdu děsivá.

Nejeden mág a jasnovidec tušil, že se schyluje k něčemu velkému, k něčemu, co možná změní osud celého světa – nejen toho kouzelnického. Každý za touhle bouří tušil něco zlého, ale to, co mělo přijít, by nikoho nenapadlo ani ve snu. Klíčem k tomu všemu byla věštba, která spojovala dvě naprosto odlišné osoby. Osoby, které byly jedinou nadějí, i když to netušil nikdo, ani ony samy ne. A nebo, možná jedna z nich…

„Buuuuum-Bác!“ Z hlubokého zamyšlení ji vytrhl Thomas, se kterým seděla v společenské místnosti. Přišel k ní, práskl svými učebnicemi na veliký společný stůl a zavřeštěl. Když k němu nezvedla oči ani potom, pozvedl obočí, nakrčil nos a zeptal se: „Copak, zase přemýšlíš nad tou zrzavou…“ nestihl ani doříct hanebné přirovnání, když mu neviditelná síla zacpala ústa. Jeho hlasivky se namáhaly, jak mohly, ale přesto nedokázaly vydat ani hlásku. Několik lidí se se zájmem otočilo. Jak to udělala? Stálo v očích všech, kteří je sledovali. Vždyť jen mávla rukou.

„Nech toho, Thome, slyšíš?“ řekla výhružně a druhým pohybem ruky mu ústa uvolnila. Thomasova snaha o řeč však byla v nenávratnu – jen nevěřícně zíral do těch tmavých očích, které ho propalovaly.

Někde zezadu, ze tmy se ozval tichý hlásek: „Ty umíš prastarou magii! Tohle je neobyčejný dar. V minulosti uměl tuhle magii vždy jen ten, který byl k něčemu předurčen.“

Všichni se otočili a vyděšeně se dívali všude okolo, ústa pootevřená v němém úžasu.

Petra si zaťukala na čelo.

„Taková blbost,“ pronesla s náznakem smíchu a ostatní jen úlevně přikyvovali. Bylo to ale jen gesto přetvářky, protože ji to zaujalo. Od té chvíle ji myšlenky na nějakou prastarou magii neopustily a ona dostala nápad!

„Mami?“ Kristine se sešla se svou maminkou v jedné kavárně v Kvasinkách, vesničce nedaleko školy. Holčička pomalu upíjela ze svého hrnku kakaa a ženu před sebou se zaujetím pozorovala. Měla na ni tolik otázek… A hlavně na tatínka. To, co jí říkala Petra… Přišlo jí to jako nesmysl – pohádka. Proč by chodila na nějakou slavnost jenom s tátou, když měla maminku…

„Ano?“ Černovláska se na ni usmála a začala si pohrávat se stříbrnými náramky, které zdobily její ruku. Dost dobře si s malou Kristine nevěděla rady, ale na druhou stranu to byla dcerka jejího brášky a…

„Mami, povídej mi o tátovi,“ holčička položila svou drobnou dlaň na její ruce. „Jaký je? Péťa říkala, že má černé vlasy, velký nos, že vypadá jako morous a taky se tak chová, že to není pravda, maminko?“

Žena se pousmála. Co se na to dalo říct? Severus Snape byl přesný prototyp morousa, to věděla víc než jasně, ale přece jí to nebude říkat, když… Když oficiálně je jejím tátou Petr a maminkou ona… Nebo… Počkat! Vždyť Petr byl také černovlasý! Vzpomněla si a v její hlavě se zrodila dokonalá a neprůstřelná lež: „Kris, vezmu tě domů, ano? Na víkend. Na tenhle víkend a ukážu ti tatínka na fotkách. Víš… On…“ hlas se jí zadrhl. Zbledla.

„Mami?“

„On je mrtvý, Kristi…“

Holčička vyvalila oči a překvapeně zamrkala: „Ne… že tohle není pravda, maminko?“ Do očí se jí draly slzy, které nemohla za žádnou cenu potlačit. Tatínek – mrtvý? Ale vždyť Petra říkala…

„Je to tak, Kris… Na té ošetřovně jsi byla tak vyděšená, maličká, nemohla jsem ti říct… že se nevrátí, že nepřijde. Nikdy nepřišel.“

„To není pravda!“ Zavzlykala holčička a jen nejasně si uvědomovala, že maminka má pravdu. Nepřišel, když ji Krasoň mučil… Nezasáhl, nepomohl jí… Nepřišel, když byla nemocná… To Petry tatínek se aspoň… staral…

Dáša vstala ze svého místa a pár kroky přešla k holčičce. Vzala ji do náručí. Znovu… byla přece její. Žádného Severa a Carol… Její!

„Vzala jsem si svého nevlastního bratra, Kristi,“ vysvětlovala jí toho večera doma v pomněnkové ulici, když obě dvě seděly na gauči v obývacím pokoji a probíraly se starým albem na fotografie. „Milovala jsem ho, zlatíčko, a v zájmu zachování rodu si ho i vzala… Nechtěli, protože jsem nebyla kouzelnice, ale… A důkazem naší lásky jsi ty, moje maličká…“ Usmála se na ni, zatímco si Kris prohlížela fotky Petra Blacka. „Táta… Nevypadá jako morous.“ Konstatovala. „Takže ho zabil Voldemort, ale proč?“ zeptala se.

Dagmar věděla. Věděla od Reguluse, ale nemohla, nemohla jí říct pravý důvod, totiž ten, že kvůli ní!

„Protože se mu nehodil, miláčku,“ přivinula ji k sobě. „Bojovali spolu, ale… A tatínek… Kristinko moje…“ Políbila ji do vlasů. Do těch zrzavých jemňounkých vlasů. Na jednu stranu jí bylo líto, že maličké lže, na druhou stranu se obdivovala za to, jak dokonalý příběh vymyslela.

Kristine vrtala v hlavě jedna věc. Jak mohl být táta s ní… na té oslavě, když… A Petra říkala…

„Mami?“ zeptala se znovu. „Proč byl táta na té oslavě, když už je tak dlouho mrtvý?“

Dagmar se zarazila: „Já… víš…“ Že si děti vymýšlí, to říct nemůže. Na to byla Kris moc inteligentní… A… co kouzla, magie?

„Byl to rituál, víš, maličká? Nemohla jsem tě doprovodit, proto se vrátil. Jen pro jednu noc.“

„Proč? A proč nepřišel potom?“

„Nemohl, Kris… Mimo úplněk… a ještě magický úplněk… je to složité…“

Holčička se na ni chápavě podívala: „Já vím, mami, jsi unavená… Tak půjdeme spát, jo?“ Usmála se na ni a Dagmar jen kývla. Vstala z křesla a vzala děvče za ruku, protože Kris se v tomhle domě nevyznala. Přisuzovala to tomu otřesu, ale stejně… Nic z toho jí nebylo povědomé. Ani její pokojík. Krásnej, růžově natřenej s kytičkami, kam oko dohlédne… No, snad si zvykne! Snad si brzo zvykne… V pondělí musí zase do školy!

V hlavě Petry se rýsoval plán. Nebyla si jistá, zda se zbláznil svět okolo ní a nebo ona. Přesto ji nějaká neviditelná síla poháněla dál.

Seděla v knihovně a vybírala si knihy, které pojednávaly o prastaré magii. Zaujalo ji to nařčení a kdyby to byla pravda, tak by do sebe všechno pěkně zapadalo. Věštba, vlastnosti její i Kristine a podivná souhra všech činů okolo nich.

Kristine, tu zrzku, jak ji častovala ona, i její nejbližší okolí, nesnášela – byla jejím pravým opakem, ale zase měla nutkání ji chránit. Po tom pádu to prostě není ona, je zmatená a ta její údajná matka… Ne, to ne! Musí jí to vymluvit.

Zpozorněla, když uslyšela podivné zašustění. I nadále zírala do knihy, ale její smysly byly napnuté a v pozoru.

„Děláš chybu, když si takhle nehlídáš záda,“ ozvalo se za ní pobaveně. Nadskočila úlekem.

„Lessiene?!“ odvětila ohromeně.

Ve společnosti ji učili, aby si své námitky, které by mohly odporovat tvrzení zkušenějšího, nechala pro sebe. A ona to výjimečně udělala. Lessiena doopravdy obdivovala.

Oficiálně to byl její bratranec přes několik kolen a neoficiálně ten, který ji naučil všechno, co momentálně umí, a také ten, který ji doprovázel životem do té chvíle.

„Co tady, k sakru, děláš?“ ozvala se ohromeně po dalších vteřinách.

„Přišel jsem za tebou! Neviděl jsem tě od té doby, co… no, od toho pádu,“ odvětil. Teď Petře došla další věc, kterou kvůli tomu všemu zmatku vypustila z hlavy. Lessien mě tenkrát zachránil! Ale…

„Co jsi tam vlastně tenkrát dělal?“ zeptala se se zvláštním zkoumavým pohledem.

„Přišel jsem se podívat, jak se ti líbí v nové škole, a při tom jsem viděl, jak letíte, a pak najednou z ničeho nic padáte,“ odvětil klidně, sebejistě a arogantně. Typický upír.

„Z ničeho nic?!“ vyletěla Petra,. „Tam byla nějaká neviditelná bariéra!“

„Cože?“ zasmál se. „Co je to za blbost? Kde by se tam vzala? To byl určitě jen vítr, Petro, vážně.“

Petra se zarazila. Ale vlastně, co já od něj čekám? Vždyť už mě zklamal jednou. Petra se zamyslela a vzpomínkami se vrátila do minulosti, kdy bez sebe s Lessieneme téměř nemohli být až do dne, kdy ji podrazil. Celou její víru a osobnost tím potupil.

„Ehm, ehm,“ vytrhl ji z myšlenek důležitě. Tohle mu nikdy neodpustím, nikdy!

„Víš co, Lessi? Vypadni! Tady v té škole nemáš, co dělat, vypadni! Nevěřím ti a ani už věřit nebudu!“ Zakřičela na něj a utekla.

Nesnažil se odporovat, neříkal nic, protože s tím počítal. Přišel si sem jen potvrdit své domněnky. Jeho Petra už je minulostí a on se může plně věnovat svému novému poslání, své rase a svému novému Pánovi…

„Tak se měj hezky, maličká,“ matka se s ní rozloučila až před školou, kam holčičku dovedla. Dala jí do rukou tašku s různými sladkostmi a věcmi, o kterých si myslela, že se budou třináctileté slečně hodit a líbit. Potom se k ní naklonila a jemně ji políbila na tvář. Od té doby, co se vydávala za její matku… přišel jí vlastní život úplně jiný, jako by jí tahle holčička dodávala nějaké nové světlo, novou energii…

Život po boku téhle holčičky jako by ji změnil. Ach, kdyby Severus věděl, kdyby věděl, co udělala, zabil by ji, protože Kris byla jeho skutečný poklad!

„Tak ahoj, mami,“ usmála se na ni holčička a vyběhla schody nahoru k hlavní bráně. Na jejich vršku se otočila a zamávala na ni s vřelým úsměvem na rtech.

Dagmar jí zamávání opětovala a potom zavolala: „Na léto vymyslím nějakou parádní dovolenou! Jela bys do Francie?“

„Do Francie?“ Kris na chvilku užasla, potom ale pokrčila rameny a odvětila: „Proč ne!“

Potom jí znovu zamávala a zmizela ve škole.

Dáša si povzdychla. Bylo jí najednou Severa tak líto. Měla ho svým způsobem ráda. Ne, vlastně ho pořád milovala. Ach, k čertu, k čertu s tím! Otočila se k odchodu a měla náladu pod psa. Milovala Severuse Snapea, ale tohle, tohle udělala hlavně proto, aby… Aby splnila bratrovu poslední vůli.

V hlavě se jí najednou objevil nápad, který vzápětí mávnutím ruky zavrhla. Totiž takový, že si vezme Severuse za muže. Ale ne, k čemu to? Profesor na kouzelnické škole, učitelka přírodních věd u mudlů… K čemu to?

Povzdychla si a potom překročila hranice školních pozemků. Teď bylo nejdůležitější, aby se postarala o Kristine. Jen to!

Kris vešla do vstupní haly a zarazila se. Proti ní šel někdo, kdo jí byl tak povědomý. Povědomý, ale přesto neznámý. Nemohla si vybavit, odkud toho muže znala. Prošel kolem ní, vysoký a nádherný a ona jako by zahlédla v jeho ústech bělostně blyštivé ostré zuby. Jako by byl upír… Ne, nesmysl…

Ale byla si jista, že už ho někde viděla. Třeba rodič někoho odtud.

Nemohla se na něj přestat dívat, stejně jako se nemohla zbavit pocitu, že s tímhle mužem není něco v pořádku. Užuž otvírala pusu, aby něco řekla, když v tom-

„Blacková!“

Zaslechla ten nejděsivější a nejhrozivější hlas na celém světě. Nebo aspoň v Pavoukovicích!

Krasoň! Co on…

„Pane profesore?“ pípla a otočila se k němu.

Založil ruce na prsou a pomalu, zlovolně se k ní blížil. Dostala strach. Okolím pupíku jí projelo zvláštní mrazení. Proč byl ten profesor pokaždé tam, kde byla ona? To ji sledoval? Hlídal? Nebo na něj měla jen prostě a jednoduše neuvěřitelnou smůlu?

„Můj pane,“ poklonil se postavě, které u nohou ležel schoulený hlad a jež seděla v tajemné místnosti, který ho propaloval svýma jantarovýma očima.

„Lesssiene, copak chcešš?“ zasyčel nevraživě muž.

„Pane, už jsme se rozhodli, přejdeme k vám, věřím, že to bude pro mou rasu nejlepší,“ řekl bojácně vysoký blonďatý upír.

„Jak nečekané,“ usmála se osoba, „vítej tedy.“ Řekl jakoby nic Voldemort. Lessien se rychle uklonil. Pán zla se však jen mávl rukou, tolik bezcenných poklon už viděl, že na další neměl náladu.

„Copak jssi dělal v Pavoukovicích?“ řekl opět nevypočitatelně. Lessien se zmateně podíval a přemýšlel, co má říct.

Pak se odhodlal: „Potvrdit si své domněnky a odůvodnit svoje rozhodnutí.“

Pán zla se studeně zasmál: „Umíš slovíčkařit, ale na mě to neplatí. Já vím o činech všech, přede mnou nic neukryješ.“

Lessien opět jen sklonil hlavou. Před Pánem byl tak malý a přitom pro ostatní to byl pravý vůdce a pro obyčejné smrtelníky byl ztělesněním nejhoršího strachu. Teď však mohl jen tiše poslouchat. Trošku ho to hryzalo na jeho hrdosti a aroganci, ale nutno podotknout, že to pro svoji rasu dělal rád. Byla to jediná cesta, aspoň pro ty méně chytřejší…

Pán pokračoval: „A mám pro tebe první úkol.“

Lessien jen vyčkávavě zvedl hlavu. „Zabij tu holku,“ řekl slastně.

Lessien se lekl. To ne! „Kterou, Pane?“ Řekl s jistou nadějí, že nemyslí Petru.

„Hlupáku! Neopovažuj se!“ zavrčel Pán. Had se zvedl a nebezpečně zasyčel. Lessien se naposledy uklonil a odešel se zmatenými myšlenkami. Ano, ano, věděl jsem, že budu muset zabíjet, ale ji? Proč zrovna ji? Posmutněl.

Petra utíkala přes Vstupní síň, když narazila na Kristine. První ji chtěla jen přehlédnout, ale nemohla. Byla důležitou součástí dění okolo a pro její plány byla potřebná. Kristine ji neviděla, jen se zmateně dívala napravo. Petra vystopovala její pohled a trošku se lekla, když viděla Krasoně s jízlivým úsměvem. Schovala se za monumentální sloup, splývala se stínem.

„Blacková, pojďte se mnou,“ řekl potěšeně Kristine. Ta ustoupila o krok dozadu a tvářila se vyděšeně, ale přesto odhodlaně zároveň, když divoce zatřepala hlavou.

„Cože?“ řekl nebezpečně profesor.

„Nejdu, já mám moc práce, úkolů, promiňte,“ odpověděla a na důkaz toho už chtěla jít do kolejní místnosti.

„Ale půjdete, slečno, v noci je času dost,“ přistupoval k ní pomalu, jako šelma. Znovu zavrtěla hlavou.

Na to Krasoň čekal a prudce s ní smýkl k zemi. Kristine neřekla ani slovo.

Krasoň ji za sebou táhl až do nejbližší chodby.

Petra na nic nečekala a tiše se vydala za nimi. Tak tohle už nedopustím!

Kristine přestala klást odpor. Uvědomila si, že to nemá cenu, jen ji to bude víc bolet, a to nechtěla. Myšlenky se jí točily kolem toho pána – upíra, kterého viděla a potom-

A byla tam Petra, uvědomila si nejasně. V té hale byla Petra… A něco jí chtěla… Nebo se jí to zdálo?

Netušila, nevěřila už ničemu… Jen doufala, že teď je někdo vyruší, protože další mučení… ne, to nechtěla.

Krasoň ji zavedl až k sobě do kabinetu a zavřel za sebou dveře. Místnost byla malá, podivně šerá, police plné knih a všemožného haraburdí, pečlivě uklizený stůl, na jeho kraji narovnaný štos papírů…

Krasoň jí kývl bradou k zemi a Kris nejdřív nechápala. Ale když sklopila oči, uvědomila si, že před ní stojí maličký domácí skřítek. Chvěl se, jeho slaboučké nožičky se třásly, vyvalená očka ji němě prosila.

„Přestaň, Plameňáčku!“ sykl profesor ostře a skřítek nadskočil.

„Neměl byste-“ zašeptala Kristine, ale umlčel ji tvrdým úderem do tváře. Rána způsobila to, že sebou dívenka zavrávorala a vzala druhou o skříň, jež stála za ní.

„Vytáhni si hůlku!“ štěkl Krasoň.

Neměla sílu odporovat. „Ano, pane,“ zamumlala a vytáhla z kapsy u kalhot svůj proutek.

„A teď řekni kletbu, která zabíjí… namiř na něj!“ štěkl.

„Ne!“ vyjekla a do očí se jí vedraly slzy.

„Hned!“ štěkl a v očích mu blýskalo. O krok od něj ustoupila a vrtěla hlavou. Vrazil jí další facku, pro bolest a slzy neviděla, temnělo se jí před očima, točila hlava. Upadla na zem, ale zvedl ji za ramena. Držel ji nahoře za paže a pevně jí je svíral. Tak pevně, až vyjekla bolestí a v duchu prosila Boha, ať profesor přestane.

Chytl ji za zápěstí a začal její rukou opisovat přímočarý pohyb. Pohyb kletby, která se nepromíjí. Nakonec už ji ani nemusel držet, hýbala rukou ve vzduchu sama.

„Avada kedavra,“ zašeptal, stoje za ní.

„Avada kedavra,“ zašeptala, naplněna šílenou nenávistí. Nenávistí k profesorovi. V očích ji pálily slzy, na rukou jeho dlaně. Bolelo to. Proč jí ubližoval?

Kristine sebou najednou trhla. Z její hůlky vystřelil proud zeleného světla a skřítek padl k zemi mrtvý… z dívenčina hrdla se vydral tichý vzlyk. Ne, nechtěla tomu věřit. Neviděla nic, jen ten vytřeštěný pohled… neslyšela hrozné bouchání, které doléhalo na dveře. Necítila nic, je ohromnou bolest. Motala se jí hlava, svíral žaludek…

Chtěla umřít. Hned, teď, tady… Ona… ona vzala život… vzala skřítkovi… To…

Jak to udělal? Proč to udělal? Proč se to povedlo?

Znovu vzlykla a potom omdlela. Omdlela a zůstala Krasoňovi bezvládně viset v náručí.

„No tak, otevřete! Otevřete!“ Mlátila bezmocně na dveře. Nemohla se dostat dovnitř. Bála se, bála se o tu zrzku, slyšela hluk, Krasoňův ostrý hlas a rány. Panebože, co jí tam zase provádí?! „Otevřete!!“

Zoufale tloukla do dveří, myslela jen na to, jak je otevřít, nic jiného ji nezajímalo. Jenže, co udělá, až se dveře otevřou? Co uvidí, co se stane a jaké to bude mít následky?

Když jí hlavou přelétly tyto myšlenky, zarazila se. Nevěděla, co má dělat, byla tak zoufalá, ale nemohla prostě jen odejít a nechat ho, aby tam Kristine zase mučil. Zmateně se rozhlížela okolo, byla v koncích. Pak na chodbě za sebou uslyšela kroky – byla to profesorka z bylinkářství. Postarší kouzelnice s trošku naivními názory a osobností. Nicméně aspoň nějaká záchrana.

Petra se okamžitě zvedla a přiběhla za ní.

„Paní profesorko, paní profesorko! Prosím vás, u pana profesora Krasoně je Kristine Blacková a mám o ni strach, v tom kabinetě se ozývá křik a rány! Prosím, pomozte mi,“ vychrlila bez přemýšlení. Profesorka jí věnovala jeden dlouhý zkoumavý pohled, nicméně potom zaklepala na dveře Krasoňova kabinetu.

„Pane kolego?“ ozvala se dobrácky. Krasoň se trošku lekl, okem zhodnotil celou scénu a pak se usmál. Se stálým jedovatým úsměvem otevřel dveře profesorce bylinkářství, která se tvářila neutrálně, zatímco dívka, která se prodrala před ni, byla vyděšená a zlostí bez sebe.

Pohled jim padl na bezvládně ležící Kristine. „Kristine,“ přiskočila k ní Petra. „Co jste jí udělal? Co jste jí udělal?!“ řvala na něj hystericky.

Profesorka se tvářila taktéž vyděšeně a zamračeným pohledem požadovala po Krasoňovi odpověď.

„Slečno Cattiniová, prosím, uklidněte se,“ při těchto slovech po ní hodil pohledem, ve kterém se blýsklo, „všechno vysvětlím.“

„Se slečnou Blackovou jsem chtěl něco probrat okolo jejího úkolu a když jsme vešli sem, můj bývalý skřítek,“ kopl do něj nohou, „byl jako smyslů zbavený a začal po slečně Blackové skákat a mlátit ji. Nemohl jsem dělat nic jiného, než ho zabít, a právě tento fakt slečna Blacková neunesla,“ ukázal rukou ke Kristine.

Petra si ho měřila podezíravým pohledem. Lžeš, lžeš! Její zlost se stupňovala a vyjela i na povrch: „Já vám nevěřím, slyšela jsem velké rány, vy lžete!“ obvinila ho, což namíchlo profesorku bylinkářství.

„Slečno Petro! Co si to dovolujete? Za tu drzost u mne máte týdenní školní trest. A vy, kolego, měl byste slečnu Blackovou odnést na ošetřovnu.“

Krasoň pouze přikývl: „Ano, ano, to jsem měl v plánu, než jste přišly.“ Petra po něm naposledy hodila vražedným pohledem, který svědčil za vše.

Však na tebe taky jednou dojde, děvenko, procedil skrz zuby, avšak nikdo jej už neslyšel.

Profesorka Petru z kabinetu doslova vytáhla. Nelíbilo se jí, když měla děcka moc bujnou fantasii. Vždyť kolegovo vysvětlení bylo tak… ano, logické, logické je to správné slovo.

Zavřel za nimi dveře a ušklíbl se. Ne, tohle bylo málem o chlup, ale příště to taky nemuselo vyjít. Bude si na tu malou blondýnu muset dát pozor… A nebo to s touhle zrzkou vyřídit jinak. Otočil se k ní a zjistil, že už přišla k sobě. Ležela na zemi a upírala na něj vystrašený pohled: „Zabijete mě taky?“ zašeptala tiše a její hlas se ani nezachvěl, což jí přišlo divné, protože se cítila… mizerně, pod psa. Před chvílí vzala život… Před chvílí zabila. Díky němu… Ale jak to dokázala? Jak v sobě dokázala nastřádat takovou nenávist.

Udělal dva kroky, víc nemusel, a stál přímo nad ní. Tyčil se tam jako hora, jako obr, jako stín, jako bůh. Bála se ho, ale nechtěla to na sobě dát najevo. Myslela na tatínka, ten jí byl světlem v temnotách. Jaký asi byl? A pomohl by jí?

Ano, určitě, určitě by ho zabil… Teď… A ona mohla něco taky udělat, ale bála se. A navíc nechtěla ubližovat. V duchu si povzdychla. Bude muset vše trpělivě snášet, dokud ho to nepřejde. Ano, beze slova, pokorně.

„Pane profesore,“ špitla a pokusila se vstát. Po delší chvilce se jí to povedlo a ona se silou vůle držela na nohou. „Co mám udělat, abyste mě přestal nenávidět?“ Dívala se mu do očí. Ten její smaragdový pohled ho znervózňoval. A její otázka? Zaskočila ho. Víc než to! Nečekal, že bude takové dítě, jako je Blacková, tak přímočaré.

„Víš, zlatíčko,“ medově se usmál a vzal mezi prsty pramen jejích zrzavých vlasů. Až byl překvapen, jaké byly jemné. A on si uvědomil, že kdyby byla o pár let starší, vzbuzovala by v něm tahle holčička neskutečnou touhu. Byla… jiná. Vzdorovitá a přesto oddaná, dokonale by se mu podvolila. Chvilku by se vzpírala, ale potom by se zalekla. Zalekla a dokonale by vyplnila to, co by chtěl. „Jak jsi přišla na to, že tě nenávidím?“ zašeptal a ona se zarazila. Z jeho hlasu jako by zaznívala nějaká něha, něco zvláštního. Něco, čemu odmítala věřit.

„Nevím,“ zamumlala a přeběhl jí mráz po zádech. „Bijete mě, donutil jste mě… zabít…“ hlas se jí zachvěl.

Krasoň se usmál: „Ale, miláčku, copak nevidíš, že to dělám jen pro tvé dobro? Kdy to pochopíš? Hm?“

Smračila obočí. Pro její dobro? Takovou bolest?

Pohladil ji po tváři: „Kristine, za touhle pěknou tvářičkou dřímá neskutečný potenciál. Musím ho rozvíjet, když si nikdo jiný nevšimne. Chci pro tebe jen to nejlepší. Abys byla nejlepší. Aby ses, až přijde čas, dokázala bránit zlému světu, víš?“

Kristine vykulila oči a překvapeně zamrkala. No, vlastně to bylo logické. Nikdo v Pavoukovicích se moc nestaral, jen on jí věnoval zvláštní péči. Byl moc přísný, možná až moc tvrdý, ale myslel to s ní dobře. Nebo to říkal.

Ale ona najednou pocítila, že mu může věřit. Pocítila k němu zvláštní sympatie, i když ji to, co dělal, bolelo. Ale na druhou stranu, zasloužila si to…

„Tak běž, ano? Říkala jsi, že máš hodně práce… Budeš sem chodit každý večer, ano? V osm hodin přesně.“

„Pane profesore?“ zamrkala. To nemohl… Takhle šlechetný k ní byl? Chtěl jí dávat nadstandardní hodiny?

„Ano, Kristine, udělám z tebe lepší kouzelnici, než může kdo být,“ znovu se usmál a jí se ten úsměv zdál tak pěkný. Tak milý.

„Děkuju,“ vydechla a potom ho, k profesorovu překvapení, objala. A pak už jen viděl, jak se za ní zavírají dveře. Byla z toho evidentně dost otřesená… Ale sám se divil a v duchu si gratuloval, jak hezky to zvládl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super kapitola,

(Duchoň, 25. 10. 2008 21:13)

ačkoliv by to ctělo pokračování, jo chtěl bych se zeptat jestli neznáš upírskou povídku, kterou jsem kdysi četl, název si nepamatuju, stejně jako jméno tý holky co se měla stát upírem. Měla bílý vlasy a její fotr byl tak strašnej až před ním utekla, potkala se s upírema, fotr ji pronásledoval a upíři jí dali nůža a ona toho chlapa zabila, pak ten vůdce řekl, že bude jednou z nich, ale že je zatím moc mladá(v tý době jí bylo 14myslím)ona na ně pak zapoměla a pak za čtyři roky si pro ni znovu přišli. Dík za každou zmínku
PS: Případně se mi ozvi na D.Wood@seznam.cz