Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5. kapitola - HLAS Z CHODBY

25. 5. 2007

HLAS Z CHODBY

Obrazek

Kristine překvapeně zamrkala. Matka? Matka? Ať vzpomínala, jak vzpomínala, na žádnou maminku si nepamatovala a…

Její pohled padl na dívenku ve vedlejší posteli. Odněkud ji znala, ale nemohla si vybavit, odkud: „Ty jsi…“ Moje kamarádka? Nebo… Hlavou jí pluly zmatené zběsilé myšlenky. Podle toho, jak se na ni ta dívka dívala, ne, ale… A nebo o ni měla jen starost. Kristine si vůbec nepamatovala, co se stalo.

„Petra,“ odvětila jí tiše dívka, ale to už Kristine přinesla zdravotnice bílý župan a dívenku do něj oblékla. Potom ji vzala za ruku a vedla do vedlejší místnosti, pryč od Petry. Vedla ji do malé místnůstky, kde seděla v červeném křesle nějaká žena. Moc krásná žena, černovlasá, vysoká, hubená.

„Mami?“ zamumlala Kristine jako ve snu. To slovo jako by jí bylo cizí. Nepamatovala si, že by je kdy vyslovila.

„Zlatíčko,“ vydechla žena, vstala a vzápětí Kristine sevřela ve svém uklidňujícím objetí. Dívenka se k ní tiskla, ale její vůně, ten dotyk, to vše… bylo tak neznámé, ale přesto tak milé, mít někoho, komu na ní záleží.

Jenomže Kristine si nepamatovala vůbec nic, nic co se stalo, a proto se tichounce zeptala: „Co se stalo? Proč si nic nepamatuju?“

„Zlatíčko, spadla jsi z koštěte, proto jsem přijela,“ usmála se na ni žena a začala ji hladit po vlasech. Kristine zavřela oči.

„Maminko, kde je táta?“ Napadlo ji náhle. „On nepřijel? Nemá mě rád… nebo…?“ Upřela na ni pohled svých nádherných zelených očí. Žena se zarazila, ale potom tiše odvětila: „Má práci, holčičko moje.“ Nic víc neřekla. Nic, jen ji u sebe držela a umiňovala si, že ji zahrne potřebnou láskou, jen aby byla Kris šťastná, jen aby byla v pořádku. Jen aby maličkou ochránila. Jen proto…

 

Kruci, už tady toho mám dost, všeho! Ležím tady jak mrtvola vedle nějaké zrzky, která očividně neví, která bije, říkala si Petra v duchu. Zpříma se podívala na Kristine.

Tohle všechno mám jako za trest? Pavoukovice, lidi kolem, tenhle úraz? Ale co jsem komu udělala?

 I když se Petra na Kristine dívala, stejně ji nevnímala, dívala se skrze ni do prázdna.

Kris si toho všimla, chtěla něco říct, ale zarazila se, když viděla slzu, která se jasně leskla v koutku blondýnčina oka. Petra jí nepřipadala jako někdo, u koho jdou slzy vidět často. Ne, tahle dívka byla vzdorná, skrývala v sobě něco, co mohli objevit jen ti nejvěrnější, něco, co se skrývalo i v Kristine. Ale co to bylo?

Petra si uvědomila, že musí vypadat směšně, a rychle se otočila zpět.

Ale tak co, ať mi všichni vlezou na záda. Vytáhla si knihu O Kouzelných tvorech a nalistovala kapitolu Jednorožci. Zrovna se o nich chtěla dozvědět víc, ale ne, to ne! Ke vší smůle přišla zdravotnice a oznámila Kristine, že má návštěvu; to Petru dokonale rozptýlilo. Zvědavě zvedla hlavu a němě se divila. Matka? Vždyť mi říkala, že žádnou matku nemá. Proč by mi lhala, tohle říkala upřímně. Tady něco nehraje!

I Kristine odešla jako ve snách, nevěděla, zdála se být dočista mimo. I když v Petře bublala zlost a nesnášenlivost vůči téhle zrzce, přesto měla trošku strach. Strach z toho, co se to vlastně stalo, a z toho, proč se to stalo. Obě spadly vinou nějaké bariéry z koštěte, nepříčetný Krasoň… a najednou se tu objeví matka od Kristine, i když dívka jí ještě nedávno tvrdila, že žádnou nemá.

 

Tiše na sebe hodila župan, postel upravila tak, aby si každý myslel, že spí, a vyplížila se ven. Nic se jí na Pavoukovicích nezdálo, všechno bylo jiné - divné a cítila v nich velké zlo. A věděla, že se její předtuchy a podezření vždy vyplnily, na své smysly spoléhala. Někteří si díky tomu mysleli, že je upírka, ale ne, nebyla. Nebyla ani víla, kterou ji nazývaly celé Pavoukovice. Tyto geny jí pouze kolovaly v žilách, neovlivňovaly její osobnost, takže byla člověk. I když trochu výjimečný – jako Kristine.

 Plížila se chodbou dál, když zaslechla hlasy. Ten jeden poznávala. To je Krasoň, ten parchant, který Kris uhodil a jehož praktiky jsou více než podivné. Ale proč na tu holku, k čertu, myslím jako na Kris?! Nemám ji ráda, leze mi pěkně na nervy!

Petra se zastavila, ale neslyšela nic určitého, a proto se přesunula až těsně za dveře. Neměla ponětí, ve které části hradu je, ale v té chvíli ji zaujalo něco jiného. Něco, co zaslechla:

„Můj pán bude potěšen, kolego. A jak jde ta věc s Harrym Potterem? Už máte plán?“

„Ne tak docela, příteli, ale pracuje se na tom. Jak jistě víte, věc se zkomplikovala s příchodem těch dvou. A-“ nestihl doříct druhý hlas, který Petra nepoznávala.

„Ticho, hlupáku, žádné výmluvy! Už ať ten prokletý Potter splní účel a pak-“ nestihl doříct Erik Krasoň, protože jej vyrušil hlas zvenčí.

„Slečno! Co to tam děláte?! Myslela jsem, že máte být na ošetřovně!“ Křičela přes celou chodbu její kolejní ředitelka Selena Dostreyová.

Z kabinetu vyběhl Erik Krasoň, který se zatvářil vražedně, když blondýnu viděl stát před jeho dveřmi. Zlým pohledem ji vyprovázel až za roh, když odcházela zpět na ošetřovnu.

„Kolego? Myslím, že máme problém, jedna z těch holek nás nejspíš slyšela. Nemáme důvody předpokládat, že ne, po tom, co jsem slyšel o jejích schopnostech!“ pronesl Krasoň tiše a zavřel za sebou dveře kabinetu.  

 

Byl večer, celá škola spala nebo předstírala, že spí, a Kristine s Petrou zůstaly na ošetřovně samy. Jídlo už stačily dávno spořádat, ale ani jedna nemohla usnout. Strašily je nepěkné představy, každou jiné, ale strašily. Jedna jako druhá upírala svůj pohled nahoru ke stropu a přemýšlela o tom svém.

Kristine nemohla uvěřit tomu, že má maminku. A nebo že by toho tolik zapomněla po tom pádu? Ať vzpomínala, jak vzpomínala, na nikoho takového, jako je maminka, si ve svém životě vzpomenout nedokázala. A měla ji? Měla nebo ne? Pamatovala si tátu, tatínka. Mlhavě. Jak ji měl rád, jak ji učil, jak… Ale maminku ne. Ani trošičku. A dokonce si ani nepamatovala na tu holku, která ležela vedle ní. Ale… zajímala ji. Upřímně. Jenomže podle toho, že spolu za celou tu dobu, co ležely na ošetřovně, pronesly jen pár slov, usuzovala, že kamarádky nebudou.

Ale Kristine chtěla mít kamarádku. Život bez kamarádky… je nuda. A za celou tu dobu, co byla nemocná, za ní nikdo nepřišel. Copak nikoho neměla? Nebo sem nikdo nesměl? Ne, tohle nedovedla pochopit. Prostě nedovedla.

Petra se přetočila na bok, ale myšlenky na rozhovor, který před chvilkou zaslechla, ji neopustily. Kdo to byl? Krasoň… A Kdo byl ten druhý? Nějaký muž, ale podle hlasu… netušila, kdo by to mohl být. A proč jí Kristine lhala o své matce. No dobře, nebyly kamarádky, ale stejně! Když jí to říkala, to přece ještě nemohla vědět, že nebudou kamarádky! A byly by? Nebo nikdy? A nebo…

A ten hlas. Mluvil o Voldemortovi… A Harrym Potterovi! Tím pádem o osudu celého světa! Měla mít strach? Ne, byla ještě moc malá na to, aby měla strach. Ten doopravdový… Ale na druhou stranu… Proč?! Co se to dělo?

„Spíš?“ vytrhl ji ze zamyšlení tichounký chraplavý hlásek. Kristine. Takže taky nespí? Ušklíbla se v duchu Petra. Zrzka se mezitím posadila na posteli a blondýnka spatřila záblesk jejích zelených kočičích očí. Na ošetřovně byla tma, jediné světlo, kterému se sem podařilo v uzounkém pramínku dostat, bylo světlo z umýváren. Zdravotnice v nich nechávala schválně rozsvíceno, kdyby některá z nich potřebovala na záchod.

„Já…“ Pokračovala Kristine a dala si pramen vlasů za ucho. Petra to všechno viděla skoro tak jasně, jako by byl bílý den. Ano, její schopnosti byly neobyčejné. „Je mi smutno a stýská se mi. Po tom… Po popovídání si. A po… tátovi? I když máma říkala, že… A… Ani si nepamatuju, jak vypadá…

Ty… Petro… Byla jsi tam se mnou. Spadla jsem z koštěte, vím, ale nevím, co se stalo… já… proč nejsme kamarádky, když jsme si nic neudělaly? A…“ Vypadala tak smutně, ve svém dvojdílném růžovém pyžamu s obrázkem na prsou. Měla hlavu ovázanou nějakým obkladem a… Petře jí skoro bylo líto.

Všechno se v ní sevřelo. Nevěděla, co má dělat, vážně ne. Byl to takový divný, neznámý pocit. Na jednu stranu jí bylo té zrzky líto, na druhou stranu ji nesnášela. Nechtěla se nechat unést nějakou lítostí, jí by stejně nikdo nepomohl, ale proč být pořád ledová královna? Proč být pořád odtažitá a tak opatrná? Jenže ta holka je postrach! Můj pravý opak!  Říkal jeden hlásek, ale ten druhý měl opačný názor. Ale má něco, co mám i já. A něco mi říká, že to nebude jen něco, co by se mělo brát na lehkou váhu!

Kristine věděla, že Petra nespí. To, že dlouho neodpovídala, jen potvrzovalo, že se asi něco stalo. Petra si dávala na čas a pak se nakonec rozhodla - řekne jí, co se stalo, řekne jí pravdu, natvrdo.

Pomalu si také sedla a tvrdě se na Kris podívala. Její výraz však změkl, když viděla tu smutnou a upřímnou hloubku těch zelených očí. Měla je přímo magické, uchvátily i takovou osobnost jako byla malá Petra. Ústa otevřela a pak zase zavřela, neschopna slova.

„Co?“ nadechla se Kristine.

„Jo, byla jsem tam, když jsi spadla, spadly jsme obě dvě. Dopadla jsi hůř, nestihla jsem tě chytit, ani ostatní ne,“ řekla prostě a bála se toho, aby se Kristine nezeptala, co tam dělaly. Nechtěla jí motat hlavu ještě víc, i tak vypadala hodně zmateně.

„A potom?“ zeptala se se zájmem Kris. Petra otázku přešla a zeptala se sama: „Kris, řekni mi čestně, uměla bys lhát?“ Kristine tím úplně zaskočila.

„Já, já, nevím… Já si toho moc nepamatuji, ale asi…“ řekla pomalu.

„To mi stačí. Radši spi,“ řekla stroze Petra a znovu si lehla. Pak řekla: „Tady vážně něco nehraje. Ona mi předtím nelhala! Tak co je to sakra za ženskou?!“

„Péťo?“ ozvala se po chvilce ticha Kristine, která si předtím lehla na postel a teď se zvedla. „Já… nemůžu… nemůžu spát… já… mám strach. Bojím se a…“ Po tváři jí stekla osamělá slza. „Proč ses ptala na takové věci, když nic nevím? Jsme kamarádky? Nebo nejsme? Já… Jsem hrozně zmatená a… Bojím se… Té tmy a…“ Tiše vzlykla.

Petra se překvapeně zvedla: „Bojíš?!“ Tohle ji dokonale zaskočilo. Tahle holka vypadá na to, že se nebojí samotného Voldemorta, a teď přijde s tím, že se bojí tmy. Nechápala to. Vždyť jasně vidí, že ji nemá ráda a ona si jí tady vylívá srdíčko. Ona - asi ji to hodně zasáhlo. Říkal opět jeden hlásek. A ten druhý to jen potvrdil. Co bych dělala já v téhle situaci? Utekla by, ano. Utekla by před tím, ale to by ukázala slabost.

„Jo, já cítím se… strašně a … prázdně, neumím to popsat,“ řekla Kris.

„Tak… jestli se bojíš, tak…“ přes ústa jí to moc nešlo, nikdy nic takového neudělala.

„Tak můžu jít za tebou?“ Chytla se toho Kris. Blondýna na znamení souhlasu zvedla peřinu. Kris okamžitě, ale přesto opatrně, vyskočila a lehla si k ní.

„Jaké to je?“ zeptala se Petra nejistě.

„Hrozné, nic, vůbec nic si nepamatuji. Rodiče… pamatuji si jen tátu a slovo „mami“ moc vyslovit neumím, je to strašně divné,“ odvětila už klidněji Kristine.

To jen dokazuje moji teorii. Potvrdila se předtucha Petry, ta ženská není její máma.

„Kruci, já ještě začnu litovat toho souboje,“ prořekla se v návalu emocí Petra.

„Jakého souboje?!“ zeptala se vyplašeně Kris.

„No, já…“ zakoktala se Petra. A je to v pytli! Pomyslela si navztekaně. Vztekala se sama na sebe, na svou nevymáchanou pusu a…

V tu chvíli se otevřely dveře z chodby a Petra zavřela oči a Kris raději taky. Lekly se. Neměly čisté svědomí! A… Někdo sem šel. Skutečně a doopravdy! A přímo k nim. Musely dělat, že spí! Musely! Protože ten někdo, ať to byl kdokoliv, by se na ně zlobil, že nespí, když jsou u sebe nalezlé v posteli.

Petra počítala kroky. Kris se choulila vedle ní, oči křečovitě zavřené. Jedna, dva, tři… deset… Kroky byly dvojí a zastavily se… Skoro těsně u nich. U nočního stolku, který stál napravo od postele.

„Byla to ona.“ Ozval se tichý, trošku ochraptělý hlas Ericha Krasoně. Kristine se trošku roztřásla, ale aby to vypadalo, že spí, vzápětí sebou začala mlít. Petra ji v duchu proklínala. K čertu s tou zrzkou!

„Hm,“ protáhl tiše druhý hlas. Netušil jsem, že má dcera je tak…“ trošku se ztišil. „Moje malá Labela. Hm.“ Hlas byl hluboký, skoro k nezaslechnutí, zdálo se, že vypitý – snad! Ale… Tohle nebylo možné!

Tentokrát se roztřásla i Petra. Co to je, kdo to je? Labela, mé jméno, odkud ho…

„Je krásná, po matce,“ promluvil ten hlas znovu.

„Ehm, ehm,“ Erik Krasoň si tiše odkašlal, znělo to ledabyle, ale ve skutečnosti tím zakrýval obrovský vztek.

„Jaktože je s tou… tou…“ hledal správná slova, „s tou malou… Snapeovou, leží v jedné posteli?!“

„Eriku, ovládejte se!“

„Ale ony se měly nenávidět, ta tvoje dceruška mi měla nevědomky pomoci zbavit se jí! A jedna bez druhé jsou naprosto bezcenné. Plánům by nestálo nic v cestě.“

„Eriku! Okamžitě jdeme nebo nás ještě někdo uvidí!“

„Ale ještě jsme neudělali to, proč jsme přišli!“ ohradil se Krasoň.

„Až se naučíš ovládat! Takhle už jsme ztratili dost času!“

„Kdybys nehypnotizoval tu blbou bloncku, tak…“ nestihl doříct, protože vrzly dveře. Zdravotnice šla zkontrolovat své jediné pacientky. Oba muži se ztratili jako dým, jako přízrak ve tmě. Rychleji, rychleji, než se žena naděla.

„To je tady takový průvan, že jsou otevřené dveře?“ Podivila se naivně a dveře zavřela. Všechno se zdálo být v pořádku. Její chráněnky spaly. Sice spolu, což by se údajně nemělo, ale na druhou stranu… Hlavně že spaly. Hlavně že se zdály být v pořádku. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář