Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola- ZLO, KTERÉ JE VŠUDE

31. 8. 2006

ZLO, KTERÉ JE VŠUDE

„Regulusi Blacku, odpočívej v pokoji!" pronesl kněz truchlivým hlasem a čtyři silní muži spustili rakev do hluboké jámy v rodinné kryptě.

Hrob byl posléze kouzlem zapečetěn. Regulus Black zemřel rukou svého Pána, který se ho ani neobtěžoval zabít osobně. Měl na to přece lidi... Regulus věděl něco, co neměl. Za to zemřel.

Krásná černovlasá žena si přitiskla na hruď dopis, který napsal její ne­bohý nevlastní bratříček, než zemřel. Než byl zabit.

Musela si jej přečíst, ale až po obřadě. Zůstala sama.

Petr, její vlastní bratříček, byl zabit před několika lety samotným lordem Voldemortem i se svou ženou. Nikdo nevěděl, jak tenhle masakr přesně proběhl, ale byli mrtví, on i Carol.

Sirius Black, její nevlastní bráška ve vězení. Za vraždu!

A její otec? Mrtev, stejně jako nevlastní matka, posedlá čistou krví.

To ona zabila její pravou matku! A její sestřenky? Ne, všichni z rodu byli kouzelníci, spíš černokněžníci.

Dagmar Blacková se otočila. Už tu dál nemohla setrvávat, Regulus jí byl z rodiny nejbližší a ona hodlala splnit jeho poslední vůli.

V ústraní otevřela dopis a začala číst­:

Dáško, sestřičko!

Jsi jediná, kdo mi muže pomoci! Ty i Petr jste mi byli vždy daleko bližší, než můj pravý bratr Sirius. A Tvůj vlastní bráška po mně něco chtěl.

Mluvil na mne ze záhrobí! Opravdu. A tohle není legrace. Vím, že mi věříš! On měl s Carol dítě, holčičku, jmenuje se Kristine.

Přál si ode mne, abych po ní pátral, že je v nesprávných rukou. Teď, když Ti píši svůj dopis, jsem tak blízko!

Vím, kde je! Teď by jí mělo být něco kolem třinácti. Možná méně, nebo víc, nevím. Má ryšavé vlasy a smaragdové oči, po Carol.

A víš, kde je? Má ji Tvůj milenec, Tvá láska, neptej se, jak to vím, znal

jsem Severuse dlouho! On...

Až budeš číst tenhle dopis, už tu nebudu, protože se mne Pán za to, že po dívence pátrám, zbaví, i když už třeba ani Pán nebude. Ona znamená MOC. Musíš ji získat, když to neuděláš kvůli mně, já vím, že ano, tak kvůli ní. Získej ji od Severuse Snapea, zajisti, aby si myslela, že je Tvá dcera a až přijde čas, pověz jí pravdu. Zaslouží si ji!

A pozdravuj ji od milujícího strýčka, zařiď, ať všichni zapomenou! Návod na silný lektvar Ti posílám. A Žij jak nejlíp dovedeš!

Tvůj milující Regulus Black!

P.S.: Neboj se, přísady nalezneš v mém domě, lektvar zvládne i nekouzelník! Udělej, oč Tě žádám! MTR!

Napřímila se a setřela z tváře lehkou slzu. Ach, nebohý Regulus! Proč jenom myslel vždy na druhé?

S tím děvčetem nebude něco v pořádku, když kvůli ní umírají lidé. Musí se o ni postarat. Jen zjistit, zda Rega zabil skutečně Severus. Rozešla se s ním přeci kvůli Znamení zla, jímž byl cejchován...

No, uvidí se, pomyslela si a vyrazila k domu svého zesnulého nevlastního bratra.

Podivil se, když otevřel dveře. Stála za nimi jeho láska. Žena, kterou kdysi miloval.  V rukou skrývala lahvičku z lektvarem, ale to on neviděl. Nebyla si jistá, kde se zdržuje , ale našla ho doma. Podivné. Touhle dobou by měl být ve škole…

Smutně se usmívala, nevěděla, jestli mu může věřit. V tuhle dobu měl učit, stejně jako ona! Ach!

Lektvar, po kterém zapomene na dceru, pokud nějakou má... Lektvar, po kterém, když ho Severus vypije, zapomene i každý jiný, kdo věděl, že je Kristine jeho dcera. A ona se zmocní dívenčiny lásky. Jinak to nejde.

„Dagmar, co ty..." zašeptal Snape překvapeně. „Myslel jsem..."

„Víš, jak my, kantoři, říkáme slovu myslet?"

Usmál se: „Půjdeš dál, nebo proč jsi..."

„Severusi," začala tajemně, „zahrajeme si na pravdu, ano?" Nechápal.

„Doslechla jsem se, že máš dceru..."

„Jak to..."

Položila mu prst na ústa: „Takže máš?"

„Ano."

„S kým?"

„To je moje věc, nemyslíš?"

„A kde je ta dívenka?"

„Jsi nějak moc zvědavá. Myslel jsem, že jsme..."

„Proč nejsi v Bradavicích?"

„Jel jsem doprovodit Kristine do Pavoukovic... Byla se mnou taková otravná víla, Dagmar, já ani nevím, proč ti to říkám..."

Usmála se, ale její úsměv nebyl upřímný. Takže to byla pravda. Regulus nelhal. Kvůli tomu tedy zemřel...

„Ještě pořád sloužíš vrahovi?" otázala  se. V tu chvíli se Severovi vrátilo jeho staré vystupování.

„Přišla jsi mě vyslýchat?" zeptal se zamračen s rukama na prsou.

„To později," zašeptala. Udělala u své tváře podivný pohyb rukou, snad jako by něco pila, a potom se k němu vytáhla a sladce ho políbila na tenká ústa. Tenhle její polibek byl jiný než ostatní, které si kdysi vyměnili. Byl přiostřen něčím neznámým. Něčím...

Pohledná plavovlasá žena ostříhaná na krátko s pomněnkovýma očima a řasami jako uhlí se posadila ke stolu.

„Upřímnou soustrast," prohlásila, ale její slova byla upřímná asi tak jako byla noc dnem. Napila se z květovaného hrnku a pohlédla na Dagmar.

„Nějaká zamlklá... To je snad dobře, že velkej bráchra, exnul, ne? Měl fůru peněz."

V duchu se divila, proč s Brukvovnou kamarádí. Byla to taková...

„Nemůžu najít svou dceru," prohlásila. Chtěla to zkusit.

Věděla, že lady Libuše Brukvovna učí v Pavoukovicích! Její přátelé byli většinou kouzelníci, jak si žádal rod.

„Její vlastní otec ji unesl," pokračovala, „přihlásil ji do vaší školy!"

Její kamarádka málem vyprskla čaj: „No, je fakt, že dvě nový holky nám přišly," prohlásila, když se uklidnila. Dagmar ji poslouchala.

Pečlivě odstranila veškeré důkazy, které by mohly Severovi napovědět, že měl kdy dítě. Poslední, co řekl, že po něm Kristine chtěla panenku. Ubožák! Ušklíbla se, možná, že nebyl špatným otcem, ale ta holčička nebyla jeho.

Regulus si to myslel. Libuše pokračovala:

„No jak říkám, přišly k nám dvě, Dagmar, nevěděla jsem, že máš dceru... To asi bude ona, ne? Vychovaná, dobře vychovaná blondýnka. Pohledná, s temně hnědýma očima. Ta druhá je nevychovanej klacek, škoda slov! Chodí do Erikovy koleje. Myslím, že my dva víme, na koho si letos zasedneme," uměle se rozchechtala, „je to taková rozcuchaná zrzka. Nepříjemná a hrozně drzá!"

Dagmar se napila ze svého šálku a s klidem prohlásila: „To je Kristine, moje dcera!"

Přítelkyně vykulila oči. Dagmar začala přemýšlet, jaký měl ten bídák Snape špatný vliv na výchovu holčičky. To se musí změnit!

Zvedla oči a rázně prohlásila:

„Líbo, vezmi mě do Pavoukovic, chci ji vidět!"

Petra i Kristine si Pavoukovice jen oťukávaly, stejně jako si hrad oťukával je. Tolik tajemství a překvapení tahle škola skrývala. Obě dívky to uchvacovalo. Netušily však, že v tomhle jejich novém domově se skrývá i něco zlého a tajemného…

Profesoři jim nechávali volný čas, aby se zadaptovaly. Po hradě je doprovázeli hradní duchové- samozřejmě každou zvlášť. Ač se zdálo, že vybírání kolejí byla poslední událost, kdy se spolu viděly nebo se o sebe zajímaly, nebylo to tak. Každá se alespoň v jedné z pěti myšlenek vracela k té druhé.

Bručinov přijal Kristine vlídně, Kris docela rychle zapadla. Pychanov přijal Petru stejně vlídně jako Tine Bručinov, ale Petra nepřijala svou novou stříbrnou kolej zrovna vlídně.

Nebyla zvyklá na tolik pozornosti. Odjakživa si byla zvyklá hrát a později se bavit s upíry, kentaury a dalšími stvořeními, která do jejich rodu patřila.

Kristine se zanedlouho procházela po chodbách se zástupem stejně starých holek, zatímco Petra se držela jen jedné holky. Ta dívka byla zvláštní.

V pondělí ráno, jdouc na snídani, se Petra zastavila u hloučku pobývajícího u točitého schodiště vedoucího dolů do podzemních částí budovy.

„Jů, dívej se na Kri,“ ozývaly se dívčí hlásky. Petra se ze zvědavosti protáhla do předních řad. Spatřila Kristine kouzlící ve vzduchu bez hůlky, bez ničeho, pouze svou vlastní rukou vytvářela malé ptáčky, kteří jí létali nad hlavou. Jedna z Kristininých nových kamarádek Petru zahlédla, ušklíbla se a spustila posměšně:

„Tak copak, vílo? Pořád si myslíš, že jsi hvězda? Že jsi nejlepší? Podívej se na Kris, co dokáže.“ Někteří kolem zalapali po dechu, Kristine ztuhla, ale Petra jen zúžila oči.

Pomalu se vlnila blíž k Margiettě.

„Hele, holka, pamatuj si, že já nejsem víla, a pak, kdo říkal, že jsem lepší než Kristine?“ zeptala se posměšně. Margietta zalapala po dechu: „Jasně, že jsi víla! Chováš se tak, vypadáš tak! A říkala to Kris.“

„Tak prr, já nic takového neříkala,“ ozvala se dotčeně Kristine. Petra po ní loupla pohledem.

Margietta zrudla a radši zavelela ústup: „Pojďte, holky, nebudeme se zahazovat s vílou.“

„Stůj!“ vykřikl jeden nápadně hezký hoch z Náladova. „Jasně řekla, že není víla.“

Překvapené pohledy se otočily k němu. Zrudl a pak jen vykoktal: „Nechme je tedy, ať předvedou své síly a svůj původ. Létají víly na koštěti?“

Petra se pobaveně zazubila: „Platí!“ a vrhla tázavý a posměšný pohled k zrzce. Kristine kývla.

            Ozval se zase jiný hlas: „Dneska v pět hodin na pozemcích Pavoukovic.“

Kristine odešla společně se svými kamarádkami a Petra se svou jedinou kamarádkou. Než se však otočila k odchodu, zadívala se na ptáčky, kteří ihned klesli k zemi, mávnutím její ruky pak zmizeli.

            „Hele, Fal, vážně-“ V polovině věty ji přerušil Petřina výtka: „Ewelino! Nejsem Fal!“

„Promiň, Petro. Chtěla jsem jen, ty, vážně tam chceš jít?“ zeptala se.

„Cože?“ vytřeštila oči dotyčná, „co je tohle za otázku? To je snad jasné!“

Pár lidí z kolejní místnosti se po ní otočilo. Mezi nimi byla i parta kluků, ale ti s výjimkou, že  na ni hleděli pořád. Jeden z nich se zvedl a šel k obou dívkám, pohled upřený na blondýnu.

„Máš koště? Petra, že?“ zeptal se mile.

„Myslím, že víš jak se jmenuji,“ mrkla na něho bezvýrazně, „kdo jsi ty?“

Zdálo se, že dotyčný čekal podobné reakce. Usmál se a sebevědomě se posadil.

„Marcus Varder, jméno mé.“ V přehnané grimase jí políbil ruku. Ani Petra nevydržela a začala se smát. Po tomhle seznámení se všichni Marcovi kamarádi nahrnuli k Ewelině a Petře a bavili se. Mlčící hradba byla prolomena.

            „Margi,“ zvedla oči Kristine, „díky ti moc, ale to jsi neměla.“

„Kri, já vím, že jsem to přehnala, ale mě už ta víla prostě štve. Sama víš, co jsi mi o ní říkala. Štvalo mě to už když jsi mi to říkala, ale když jsem ji viděla na vlastní oči tady v Pavoukovicích a to její chování, tak…“ rozhořčila se.

„Já vím, já vím, díky,“ přerušila ji s úsměvem Kristine, „ myslím, že si půjdu chystat koště, nemyslíte?“

„Chceš pomoct, princezno?“ ozval se za ní sametový hlas. Patřil vysokému brunetovi s pomněnkovýma očima.

„Ráda, díky,“ usmála se Kristine, „ jak se jmenuješ?“

„Sean,“ oplatil úsměv, „vážně tam chceš jít?“

„Musím a taky chci,“ řekla rozhodně. Zvedla se a se Seanem a Margiettou v patách si šla pro koště. Čas závodu se blížil.

            Na velkém zvonu právě bimbalo pět hodin, když se pod hradem sešly davy lidí a také samotné aktérky závodu. Davy lidí, nejen studentů z Pychanova a Bručinova, ale i z Spanělova a Náladova, byly zvědavé, jak to dopadne. Většina z nich ani neznala příčinu tohoto souboje, ale přesto si nenechala závod ujít. Šlo přece o dvě nové a záhadně přijaté studentky.

Roli moderátora si vzal hoch z Náladova, který myšlenku závodu stvořil.

„Sonorus,“ zesílil si hlas, „zkouška…fajn, můžeme?“

„Petro, Kristine? Máte košťata?“

Kristine hrdě stála se svým Forcerem a dívala se posměšně na Petru: „Máš snad křídla?“

Petra zavřela oči a natáhla ruku, zanedlouho jí přistálo v ruce její koště. Shodou okolností také Forcer.

„Herečko,“ zašklebila se Kristine.

„Fajn, takže, holky, máte za úkol chytit každá svoji holubici, kterou nyní vypustím,“ vypustil dvě bílé holubice, obě letěly stejnou rychlostí a trasou, „vaším úkolem bude chytit každá svoji holubici a donést ji sem.“

Všichni byli plni očekávání a netrpělivosti. Organizátor dal konečně povel k nasednutí a: „START!“

Kristine i Petra se od země odlepily zároveň a stejně zároveň vystřelily obě za svou holubicí. Za pár vteřin se ztratily v mracích. Letěly rychleji než vítr, než paprsky ranního slunce.

Už obě zahlédly dvě bílé letící tečky, když v tom prudce narazily. Neviditelná zeď před nimi je úplně odrazila dozadu. Petřino koště se prudce sklonilo na stranu a Petra se na něm držela jen jedinou rukou. Koště Kristine udělalo prudký kotrmelec a Kris padala…

Petra vztáhla ruku a snažila se ji držet silou vůle, chvíli se jí dařilo, ale poryv větru znovu zacloumal jejím koštětem a neudržela se už ani ona. Obě padaly mezi mraky směrem k zemi, kde čekali nic netušící studenti.

„Pozor, někdo padá, HŮLKY!!“ tak zněly rychlé instrukce, když se z mraků vynořila padající Kris. Nestihli naplno zmírnit pád a Kristine zůstala na zemi ležet v bezvědomí.

„Ona ji shodila! Petra ji chtěla zabít!!“ ozvaly se znepokojené výkřiky.

Petra v tu dobu také prudce letěla k zemi, když ji chytl pár netopýrů a pomalu se s ní snášel k zemi mezi studenty.

Petra dopadla na zem v těžkém šoku a těžce dýchala. Netopýři se za ní proměnili v dva statné mladé muže.

„Lesi,“ vykoktala ze sebe blondýna než omdlela. Pak už si pamatovala jen něčí náruč. Náruč, která ji nesla na ošetřovnu.

„To si ta malá nána dělá snad legraci?!“ uslyšela Petra ostrý hlas nějakého muže. Profesora Krasoně. Ten hlas. Ledový a autoritativní ji vytrhl ze spaní. Z bezvědomí… Prostě ji probudil. Neodvážila se ale otevřít obě oči. Pootevřela jen jedno. A jen malilinko ve chvíli, kdy uslyšela velice podezřelý pleskavý zvuk… Co se to dělo… Erik Krasoň…

„Vstávej! Koukej vstávat!“ vrčel nepříčetně profesor. „Cos to zase udělala! Já věděl od začátku, že nejsi dobrá!“

„Eriku! Eriku, co blázníte?!“ z vedlejších pokojů sem vběhla drobná starší zdravotnice.

„Ne… ani na ni nesáhnete! Kárné hledisko vyřešíme později! Eriku! To dítě má silný otřes mozku! Potřebuje se vyležet! VYSPAT! Ale už ať jste pryč! Nebo si o tomhle chování promluvím s ředitelem. Sice tu jste profesor, ale moji práci mařit nebudete…“

Profesor Krasoň se otočil na podpatku, zavrčel cosi nesrozumitelného a odešel.

„Nevychovanec!“ mumlala ošetřovatelka a její pohled padl na právě vzbuzenou Petru. „Á, už jste vzhůru, slečno Cattiniová… No, řeknu vám, velice nezodpovědné! Já se na vás zlobím!“

„On ji bil?“ zašeptala Petra.

Žena se zamračila: „Je pravda, že profesor Krasoň má trochu svérázné způsoby… trochu nepochopitelné… Ale… musím mu v tomhle dát za pravdu. Co jste udělaly, bylo nezodpovědné, pošetilé… čisté bláznovství. A jestli jste si myslely, že z toho vyváznete bez trestu, jste na omylu…

Ale myslím, že velitel vaší koleje na vás bude mírnější, než Erik na vaši kolegyni… Můžete vstát? Bolí vás něco?“

Zrzka otevřela oči. Bylo jí naprosto zle. V hlavě jako by měla absolutně vymeteno.

„Máte návštěvu, slečno Blacková.“ oznámila malá prudérní zdravotnice. Petra, která ležela na lůžku vedle ní a četla nějakou knihu o kouzelných tvorech, se němě podivila… Blacková?! Ale Kristine byla přece Snapeová, nebo ne?

„Jistě,“ zamumlala Kristine jako ve snách. „A kdo to je?“

„Vaše matka…“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díkec

(Faltuska, 2. 4. 2007 11:49)

Díks moc, to potěší :) a momentálně se další kapča píše a vymýšlí :P

:))

(deathwing, 28. 1. 2007 20:59)

super povídka, těším se na další kapči:)))