Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


3.kapitola- NA PERÓNĚ

31. 8. 2006

Obě dívky vytřeštily oči. Každá však za jiným účelem.

Kristine věděla už dávno, že jde do Pavoukovic a věděla i proč. Smířila se s tím, ale smířit se s tím, že bude denně potkávat tu blondýnu, to jí připadalo jako těžká věc.

Petra zase netušila, že nějaká takováhle škola existuje. Učila se doma se soukromými učiteli a teď by měla chodit do nějaké…ehm…školy? Akademie?           Nemyslitelné…

Pohled jí padl na matku, která se vítězoslavně usmívala. Jak by taky ne, když se jí konečně zbaví. Když si tohle Petra uvědomila okamžitě změnila názor na věc, ona ji přece taky neuvidí.

„Nikam nejdu!“ řekla umíněně s rukama založenýma na prsou.

Vanessa Cattiniová ji propálila ohnivým pohledem, po kterém by roztál ledovec. Ano, tohle ona uměla. Zastrašovat a vrhat pohledy. Nic víc…

„Mladá slečno, a jak si to teda představujete?“ řekla tiše a nebezpečně.

Severus Snape se jen se zájmem koukal do temných očí Petry a jeho malá dcerka se šklebila.

„Nech toho, Kris,“ naznačil.

„A ty, princezno, chceš do Pavoukovi? Nemýlím se, že?“ zeptala se mile Vanessa.

„Když tak o tom přemýšlím,“ pitvořila se Kris, „tak ani nevím!“

Tentokrát se ušklíbla Petra, za což ji čekal další pálivý pohled od matky, který jasně vyjadřoval ať se chová vychovaně.

Severus Snape pozoroval svou dcerku velice přísným pohledem, který nesnesl to, co předváděla: „Kristine, tohle by stačilo!“

Petra už to nevydržela a utíkala pryč. Bylo jí jasné, že jí to dělá matka naschvál. Utekla na balkon, kde tiše zírala na hvězdy. Z dáli uslyšela tiché zaržání, a tak se rozhodla jít se uklidnit do zahrady.

Co se dělo po jejím odchodu v salónku zůstalo jen mezi čtyřma očima.

Kristine se rozhodla nenápadně se vytratit. Nebylo jí zrovna příjemné vidět mylady Cattiniovou plazit se po jejím otci.

Severus vyslal rozpačitý pohled, ale už viděl jen Kristinina záda.

Venku se ještě třpytily hory zářivě bílého sněhu. Muž v černém plášti se svou malou, ne moc mile, spíš otráveně se tvářící dcerou, stál před honosným panským sídlem a loučil se s hostitelskou rodinou a jejich roztomilým pokladem.

Kristine se mračila. Představa, že musí nastoupit do školy s tak protivnou a nebezpečnou holkou, jako byla Petra, se jí moc nezamlouvala. Vlastně vůbec!

Petra se nenápadně dívala z balkonu na odjíždějící Kristine a jejího otce. Nevěděla, co si má myslet. Stalo se toho tolik… Lessien, Pavoukovice, neexistující drak… Bože, má to snad nějakou souvislost a účel?

Co byla vůbec zač ta Kristine? Jediné, co se jí na ní bez přemýšlení líbilo, bylo její jméno. Kristine… Usmála se proti své vůli a dál s nechutí sledovala svou matku loučící se se Snapeem. Jízlivý muž to byl, ale přesto lepší než kterýkoliv z jejích otců.

Ten, co stál po jejich boku se na něj nevraživě díval. Žárlivec…

Kristine se mračila a Petře připadala dost směšná. Představa, že s ní musí trávit… Ani nevěděla kolik let ve škole, ji děsila…

Petra už chtěla odejít do svého pokoje. Když se však naposledy podívala na odjíždějící zrzku s otcem  a očima přejela i zasněžený les, spatřila nějakou větší postavu…

Nebyla to tak úplně osoba, byla ta poloosoba a mířila k hradu!

„Vždyť je to Ibãnez!“ vykřikla si pro sebe a vyděšeně pozorovala svého přítele.

Příbuzní jí říkali, že je to její vzdálený bratranec, ale ona ho tak nebrala. Podle pravidel rodu by se k němu musela chovat špatně, za to, že nebyl lidský, ale Petra ho měla moc ráda, a proto ho jako bratrance nebrala. Nechovala se k němu zle!

Když zjistila, že se čím dál víc přibližuje k hradu a docela rychle, rozhodla se, že mu půjde naproti.

Lady Cattiniová se zatím pořád loučila se Severem, který toho už měl plné krovky, a tak si přicházejícího všimla i Kris, jež se značně nudila.

Se zájmem v zeleně planoucích očích ho sledovala. Obdivné pohledy vrhané ke kentaurovi přerušily ne příliš slušné nadávky, které se ozývaly z panství. Za chvíli se objevila i osoba, která je vyřkla.

Kristine se znovu zamračila- nepotřebovala ještě znovu vidět tu nepříjemnou bloncku. Petra si jich však nevšímala a běžela směrem ke kentaurovi.

„Ibãnezi?“ zeptala se udiveně.

„Labelo, nesu věštbu!“ zašeptal kentaur.

Vytřeštila na něj oči. Věštbu? Neměla ráda věštby. Čekala, že ji poví jen jí, ale on sebevědomě kráčel k hloučku lidí. Ke Snapeovým a její matce.

Paní Cattiniová na něj hleděla  takovým nenávistným pohledem, jaký jen mohla v Severově přítomnosti vykouzlit.

Severus Snape se divil, jak byl kentaur krotký… Kristine se k němu užuž vrhala, ale její duchapřítomný otec ji chytl v pase.

Nevěděl, co může od kentaura čekat.

V patách ušlechtilého stvoření kráčela i roztomilá Petra Cattiniová s vážnou tváří.

Ušlechtilý čtyřnožec pohlédl nejprve do očí tmavookého profesora v Bradavicích.

„Váš, pane, největší rival, sok,

 své cele sbohem dá, stačí jeden malý skok!

            A vaše poslání, temné má věno,

            neb bude vaším cejchem bolestně zasaženo…“

Severus Snape svraštil obočí, ale kentaur mezitím přišel k lady Cattiniové:

„Vyvolená oběť, bledý muž,

 plápol vaší touhy, na tváři vám vytvoří vrásek šmouhy.

            Noste hlavu v nebesích,

však zapomenout není hřích!“

„Tati, že hezky vymýšlí básničky?“ ozvala se Kristine.

Kentaur na ni upřel jasné oči: „Já? Ne. Tohle vymýšlí sama obloha, princezno… Vaše osudy, které si nepřejí být dál skryty!“

Prudce se otočil na Petřina nevlastního otce. Snapeová se podivila.

„Není vše, co vy vším pokládáte,

přijde čas, kdy bohy proklínáte…“
Muž se zamračil: „Já tady nemusím být!“ s vířením pláště je opustil.

Severus se na kentaura díval podmračeně, zadumaně, paní Cattiniová s rukama založenýma na hrudi. Vztekala se, ale nechtěla to na sobě dát znát.

Petra jej pozorovala s pochopením a Kristine zasněně, okouzleně…

„A vy,“ promluvil k dívkám, jeho hlas byl nadmíru naléhavý, „pro vás mám to nejtěžší…

Dva světy oddělené jsou,

přesto ale ruku v ruce spolu jdou.

Harmonie, ta však skončí dnem,

kdy mnozí souzní se svým světem-snem.

 

Nebohý chlapec, pokládaný za spásu,

podlehne cizímu přezlému hlasu.

Ne zcela jeho příčinou

zkáza ponese se krajinou.

 

Dokud se nezjeví, ze středu země,

dívenky nádherné, magie sémě.

Dokud se nespojí, v obraně světa,

pokud se nebojí, že přijde odveta.

A tak se taky stane!“ zašeptal tajemně Ibãnez, uklonil se a zmizel jim z očí.

Ještě na cestě do Pavoukovic zněla Kristine v hlavě jeho slova. Cestovala s otcem ve vlaku. A příští stanici k nim měla nastoupit i lady Cattiniová s dceruškou. Ředitel školy považoval za nutné, aby byli na přijímacím ceremoniálu žáci společně s rodiči, zvláště, když nastupují takto netradičně. V netradiční dobu.

„Severusi, ó, Severusi,“ ozval se zvonivý uhlazený hlas plný přehrávané grácie a noblesy.

Snape i Kristine vstali z místa. Lady Cattiniová a malá Petra k nim přistoupily.

Dívky se ani nepozdravily, nevraživě na sebe hleděly, zatímco se dospělí bavili. Komtesa sršela elegancí a humorem. Vtipkovala na účet svých bývalých mužů a Severus myslel, že vypění zlostí. Jeden den volna, aby mohl dopravit svou milovanou dcerunku do školy a co to s ním udělá. Ještě se z ní zblázní…

Vlak prudce zastavil. Konečně. Netrvalo to ani tak dlouho. Čas běžel velice rychle. Konečně byli tam, kde chtěli být… Na nádraží se měli sejít s jedním profesorem z Pavoukovic. Erik Krasoň se jmenoval. Severus ho podle všeho znal osobně… A pak tradá  do Pavoukovic!

Kristine zajímalo, jak škola vypadá. Hrozně moc. Otec jí jednou vzal do Bradavic. Žasla nad jejich krásou a monumentalitou.

Petře to bylo jedno. Štvala ji matka, štvala ji ta zrzka, štvalo ji počasí, neboť obloha se zatáhla a ona se bála, že bude pršet. Neměla ráda, když pršelo.

Chtěla sluníčko! Chtěla a chtěla  a chtěla…

„Tak si dupni!“ zasyčela Kristine, když kolem ní procházela.

Otec jí vlípl jemný pohlavek: „Kolikrát jsem ti říkal, abys nepoužívala Nitrozpyt!“

Mylady se cinkavě zasmála. Znělo to jako roztříštěný porcelán. Tak hrozně nepřirozeně.

Venku se zablýsklo a těžké dešťové kapky začaly dopadat na perón. Čtveřice se běžela schovat pod polorozpadlou stříšku nástupiště.
Nikde nikdo. Jen v jednom rohu seděl muž v černém a nenápadně, ale zároveň ostražitě pozoroval za novinami dění kolem sebe.

Snapeovi a Cattiniovy se posadili na jednu z omlácených laviček a čekali. Kristine klátila nohama. Byla značně nervózní. Petra seděla klidně a podmračeně.

„Tatí, kdy už tam pudem?“ škemrala holčička a seskočila z lavičky.
 „Musíš počkat,“ odvětil profesor.

Zamračila se a vyběhla do deště. Byla tak neklidná… S rozpraženýma rukama se postavila na nezakrytou část nástupiště, zadívala se do nebe a otáčela se dokola.

„Nádhera!“ volala. „Pojďte sem! To je úžasný, zmoknout!“

„Kristine, okamžitě sem pojď!“ vyzval ji Severus striktně.

„Ne! Tohle je lepší než to nudný sezení…“

Muž v černém složil noviny a s úšklebkem cosi zapsal do velkého notesu ve vydělané kůži.             Potom se zvedl a vykročil ke Kristine. Petra zpozorněla.

Plavovlasý muž se k zrzce naklonil a zasyčel: „Měla byste poslouchat tatínka, neposlušnost se vám v Pavoukovicích tolerovat nebude!“

Zarazila se, zelené oči vytřeštěné. Tak tohle měl být její nový profesor. Prohlédla si ho od hlavy k patě.  Byl moc hezký… jenže to ve svém věku neuměla docenit. Připadal jí docela strašidelný.

Polodlouhé plavé vlasy, temně ocelové oči, vysoká štíhlá postava, nekompromisní výraz ve tváři… Erik Krasoň…

O hodinu později již v Pavoukovicích

V. W. Tepish seděl zamyšleně za stolem a pozoroval budoucí studentky Pavoukovic. Malá zrzka Kristine a blonďatá Petra. Jak je má brát?

Jako poctu, že Severu Snape dal přednost Pavoukovicím před Bradavicemi, nebo zbytečnou přítěž? Do školy se přece chodí na začátku roku!

Zatímco Petra tiše a zaraženě stála, neklidná Kristine promluvila:

„A jak tady vypadá zařazování? U táty ve škole…“ umlkla, když narazila na ředitelův pohled. Byl tvrdý a přísný. Tak chladný a pronikavý.  Řeka by, že je upír, kdyby…

Petra se sice tvářila podobně jako Snape, ale ve skutečnosti to i ji velmi zajímalo. Zajímalo ji jak to chodí, jaké existují předměty a kam bude patřit?  Jenže profesor nevypadal, že chce Kristine odpovědět…

„No ano, kam budu patřit vůbec?“ Ptala se Petra sama sebe v duchu.

Ředitel se ušklíbl a sepjal ruce před sebou, stále nespouštěl Kristine z očí. Tvářila se odhodlaně, ale nemohla potlačit třas, který se jí dal do rukou a kolen.

„Tak tedy trváte na tom, aby obě dívky nastoupily teď po pololetí?“obrátil se na Snapea a mylady.

            „Kruci, odněkud ho znám,“ přehrabávala se Petra ve svých myšlenkách, „jakoby… jakoby snad znal mého dědu.“

Zamyšleně se na něj podívala, zrovna se pokusil o úsměv pro její matku. Úsměv, ve kterém se jasně zaleskly nápadné špičáky.

„A teď je to jasný,“dedukovala.

Kristine se jen tiše smála jejím myšlenkám, tohle viděla už když spatřila poprvé ředitelův pohled. Když se někdo zajímá o upíry… Nosferatu.

„Stejně je divná,“ uchechtla se Petře a její nevědomosti.

Pak však zamířila za Tepichem, otcem a madam Cattiniovou.

Harry se zmítal ve spánku. Noční můra a pálení jizvy, jasné znamení, oč šlo. Potter se s trhnutím probudil. Posadil se na posteli a nasadil si brýle. Kupodivu je nahmatal hned na poprvé. Přemohl nutkání rozsvítit petrolejovou lampu a zíral tedy pouze do tmy.

Jak mohl vidět Pána zla? Je mrtvý! Chytl se zoufale za hlavu. Tohle už nemůže dál snášet, proč se v poslední době děje tolik podivných věcí?

Dívky na obloze, výhružky strýce, syčivý hlas na chodbách hradu, proč to?

Zoufale sebou bouchl znovu na postel a snažil se spát. Po chvilce se ozvalo tiché oddychování. Zdál se mu sen nový. Tentokrát to nebylo noční můra. I přesto to byl sen nezvyklý.

V cizím hradě nebo panství stál on. Stál v nějaké malé místnosti, kde spoře svítily pochodně.

Prohlížel si místnost, když se před ním z ničeho nic a hlavně nečekaně objevil drak. Vypadal nebezpečně- rozeklaný jazyk se nebezpečně kroutil, oči šlehaly plameny a z nozder se kouřilo.

Zablesklo se a kolem něj stáli lidé. Nevěděl, co jsou zač a zdálo se, že Harryho ani nevidí. Draka se snažili dovést k poslušnosti.

Harryho těkavý a vystrašený pohled spadl na zeď, kde zahlédl mizející zrzavé vlasy.

Pak se probudil. Nechytil se však znovu zoufale za hlavu, na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Ten sen v něm zanechal naději, naději a víru. Sám však nevěděl v co.

„Zůstaňte tady,“ přikázal dívkám a ukázal na vznášející se polštáře. Kristine vypískla a hned si na jeden sedla. S rozběhem na něj skočila. „Bájo!“ protáhla se. „Tohle je teprv super škola!“

 Polštář mírně poklesl, ale pak znovu nabral svoji výšku.

„Tss,“ ozvalo se vedle. Kristine  pohrdavého syknutí nedbala a skákala na polštářku jako malá.

Mezitím Severus Snape, Vanessa Cattiniová a Vladislav  Woolfic Tepich mířili po schodech nahoru. Z útržkovitých vět od ředitele pochopili, že se bude dít nějaká zkouška.

Za chvíli se otevřely dveře naproti od Kris. Obě dívky se na sebe podívaly a vyšly k nim. Kristine prošla, ale Petru držela neviditelná hradba.

Dveře se pomalu zavřely a Petra jen tupě zírala do prázdna. Nečekala však dlouho a otevřely se druhé dveře, vstoupila  tedy do nich a rozhlížela se kolem.

Obě dívky nyní čekal stejný úkol. Tedy úkoly. Bylo jich dohromady osm, a podle nich se mělo rozhodnout, která do které koleje půjde.

V Pavoukovicích měli čtyři koleje. Základní norma kouzelnického společenství, odboru nad školami čar a kouzel ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Pavoukovické koleje nesly podivná jména. Daleko podivnější, než koleje v Bradavicích. Pychanov, Náladov, Bručinov a Spanělov. A právě jedna z nich byla připravena pro přijetí Petry, stejně tak jako pro Kristine.

Tine vyběhla ze „Síně vlastností“ dříve než Petra a s rozzářeným úsměvem.

Petra vyšla asi za patnáct minut s výrazem nakvašeným:

„Mně tam nějakej dědek lezl do hlavy nebo co,“ otřásla se.

Ředitel Tepich stál beze slova. Vychutnával si dramatické ticho a napětí obou dívek. Jako by z nich čerpal energii. Jako by se jimi kochal. Potom mávl rukou. Nad Síní vlastností se objevila vznášející se tabule.  Vypadalo to, že všechno v Pavoukovicích snad bude lítat… Kristine se lehce usmívala.

„Pojď,“ vyzval ji ředitel, „vykřikni své jméno.“

„Kristine Snapeová!“ řekla rázně a bez ostychu s lehkým napětím v hlase. Ó, jak byla nedočkavá. Celá se třásla!

Tabule se zavlnila a přesýpací hodiny jasně ukázaly na jedinou kolej- její barvou byla rudá a byl jí Bručinov.

Kris se rozzářila a Petra stála s užaslým výrazem. Teď měla přijít na řadu ona. Nechtěla!

Matka ji nervózně postrčila vpřed, ale Petra se zdráhala.

„Jméno,“ prohlásil nekompromisně ředitel.

„Petra Cattiniová,“ pípla hrdě. Nic se však nestalo. Všichni zůstali užasle hledět.

„Jmenuješ se tak?“ zeptal se pochybovačně muž.

„A né snad?“ pohodila vzpurně hlavou. Její matka ji propalovala pohledem.

„Jistě že se tak nejmenuje, její celé jméno zní jinak,“ vysvětlila.

„Labela Faltus Petra Cattiniová,“ pronesla zhnuseně Petra. Tabule se zatřepala a malé přesýpací hodiny jasně ukázaly na jednu z kolejí, která dnes ještě nepadla. Její barva byla stříbrná a byl to Pychanov.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář