Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2.kapitola- VYDAŘENÝ VEČÍREK

31. 8. 2006

Vedla ho nádhernou mramorovou chodbou ven ze sálu… Přestávka, čas na promenádu partnerů a bezcílné korzování a tlachání o povolených tématech. Tak vyžadovala společnost…

Její nový manžel si jich na oko nevšímal. Věděl, co má v úmyslu, znal ji moc dobře, ale nemohl jí bránit, byla přece víla a on s ní byl jen proto, aby měla malá Petra otce…

Ne, tak to nebylo. Byl s ní jen kvůli penězům…

Krásná komtesa se naklonila z jednoho balkonku a pozorovala zasněženou noční krajinu… Věže jejího panství ji osvětlovaly skoro stejně intenzivně, jako měsíc…

„Bojíte se tmy, Severusi?“ zeptala se rozverně.

„A vy?“ odpověděl otázkou. Nebyl vůbec rád, že se s ní ocitl o samotě, ale slíbila, že mu pomůže najít Kristine, která by měla v tuhle velice pozdní dobu spát… Prosazoval sparťanskou výchovu, ale ona se nijak nebránila. Byla poslušná (někdy) a to mu vyhovovalo.

„Já?“ zasmála se tím nejčistším nejzvonivějším hlasem, jak to dovedou jen víly.

„Já se, Severusi, tmy bojím. Protože nikdy nevím, z jaké strany na mne vyskočí nějaký okouzlující černovlasý muž s atletickou postavou a nemravnými tužbami…“

Smračil čelo. Pochopil moc dobře její narážku. On po ní teda rozhodně netoužil, ale když si to myslela…

„Vaše Petra… Chodí do kouzelné školy?“ zeptal se se zájmem a ignoroval její lehce zklamaný výraz.

„Učí se doma… Má ty nejlepší učitele. Vaše Kristine? Ta jistě ano, že? Tak rozkošnou a poslušnou dceru jsem dlouho neviděla, nepotřebuje maku?“

Opět ignoroval její narážku…

„Kristine? Nemohu ji přihlásit do Bradavic, jelikož v nich učím… Vyvolalo by to spoustu řečí a předsudků, mylady… Brumbál s ní sice počítal, ale přihlásil jsem ji do akademie v Pavoukovicích… Irsko… Beze mne jí bude líp…“

„To si myslíte?“ protáhla dáma a zadívala se do temnoty nastalé noci.

Severus jen přikývl hlavou a svůj pohled upřel kamsi do ztraceného neznáma. „Ano, myslím si to… někdy se chová tak, že mne opravdu nepotřebuje…“

„Ale no tak…“

Komtesa se naprosto změnila. Její výraz zjemněl.

„Má vás opravdu ráda, Severusi, my, víly, to poznáme…“

Petra se došourala do sálu, kde se ještě tančilo nebo mluvilo. Došla k vysokému štíhlému muž s hnědými, téměř plavými vlasy. Podívala se mu do jasně modrých očí a měla chuť ho políbit. Neudělala tak. Jen mu něco pošeptala a odcházela opět ven ze sálu. Mířila na balkon.

Kristine se dívala za plavovlasou Petrou, v očích otazníky a v hlavě spleť myšlenek. Rozhlédla se kolem sebe a rozhodla se jít se trochu provětrat. Vyšla na balkon a opřela se o nádherné mramorové zábradlí v rohu.

Prohlížela si pohádkovou krajinu a přemýšlela. Musela tu spleť nějak rozmotat. Co to bylo za krásného upíra? Dovolil by jí ho otec?

„Těžko,“ usmála se pro sebe.

Bože! Přemýšlela o něm jako o nějakém domácím zvířátku… Hlouposti!

Nadechla se čerstvého vzduchu a podívala se dolů na zahradu směrem k hájku. Něco se tam mihlo. Kristine se napřímila. Co to bylo?

Vypadalo to jako… Brr… radši ne, nebude o tom ani přemýšlet.

Její další myšlenky patřily Pavoukovicím. Kouzelné akademii na kterou nastoupí od pololetí. Nevěděla, co si má myslet. Jak ji vezmou, bude se jí tam líbit? A je to vůbec dobře? Připadala si, jako že svým příchodem naruší nějaké zaběhnuté koleje… Vztahy ostatních studentů…

„A jak by ti bylo v Bradavicích, co?“ ozval se její vnitřní hlas.

„Nevím,“odpověděla mu a dál pozorovala krásnou krajinu, kde se v dáli popásal nějaký kůň.

Kris se procházela panstvím a vůbec ji netížilo svědomí, že tu nemá co pohledávat.

Ztracena ve svých myšlenkách se dostala do jakési temné části hradu. Když si to uvědomila, chtěla se obrátit a jít pryč, ale někde z dáli slyšela zadrnčet řetězy. Nedalo jí to a potichu se vydala za zvukem. Byl to netradiční pohled na dívku ve fialové večerní róbě a temné chodby starého panství.

Konečně Kristine dosáhla svého cíle, ze stěny prosvítalo světlo.

„Tajná chodba?“ podivila se v duchu a opatrně nahlédla škvírkou.

To, co spatřila, jí vzalo dech. Udělalo se jí špatně, musela pryč, HNED! Otočila se a bosa běžela pryč, co nejdál od toho strašného místa. V očích měla slzy a celá se třásla.

Naprosto vyděšená doběhla na balkon a tam  se rozbrečela.

Z rohu ji pozorovala plavovláska v zeleném. Kupodivu udiveně.

„Ehm, ehm,“ zakašlala rozpačitě Petra.

Kristine ztuhla. Sice jí nikdy nevadilo dát najevo před někým své city, ať už v jakékoliv podobě, ale před touto dívkou, která ji neustále propalovala tmavýma očima, jí to bylo dost nepříjemné.

Utřela si slzy a snažila se zastavit pláč, ale přesto jí tekly dál.

Petra se opatrně zeptala: ,,Co se ti stalo?“

Kristine se na ni podívala beze slova. Chtěla říct něco ošklivého, ale nakonec si to rozmyslela. Na ošklivé věci je času dost, ale na vysvětlení pak možná nebude.

Hrdě zvedla hlavu a podívala se do čokoládových očí:

„Vy tu týráte kouzelné tvory?“

„Prosím?“odpověděla vykuleně blondýna.

„Viděla jsem v místnosti… draka… já...“nemohla to vyslovit Kristine.

Petra svraštila čelo a nabídla lepší řešení: ,, Nechceš mi to ukázat?“

Zavrtěla hlavou: ,,Chci být na vzduchu.“  říkala paličatě.

Popsala jí cestu a pozorovala krajinu, v níž začalo sněžit.

Petra se na ni ještě jednou s podezřením podívala, ale pak zvedla šaty a šla se podívat do chodby. Nezdálo by se jí, že by zrzka lhala. To přece vždycky poznala.

Kristine vyschly slzy a pozorovala to panorama kolem. Najednou se vedle ní ozvalo:

„Ahoj, co ty tady tak sama?“

Lekla se, neslyšela nikoho přicházet. Špinavý blondýn s výraznými lícními kostmi se vedle ní objevil jako přízrak. Vlastně to byl přízrak.

„Ahoj,“ usmála se na něj. Nemohla z něj spustit oči.

„Co ty tady tak sama?“ navázal konverzaci a blýsklo se mu v očích.

Kristine byla zaslepená jeho krásou, že si toho nevšimla.

„Větrám si hlavu, co ty? Netančíš?“

„Jistě, ale chybíš tam ty, rozzářila jsi to tam a tančilo se s tebou nejlépe,“ přešel do flirtu až se Kris zalekla.

            „Kruci, co tady ta zrzka viděla. Tak to si teda zařídila dobře, chtěla se mě zbavit, však já jí ukážu.“

Beznadějně prohledávala onu zeď, kde Kristine viděla světlo a nějakou hrůzu.

„Beztak jen byla vystrašená z té tmy a z panství,“ ušklíbla se.

Naštvaně se rozběhla i přes to, že měla dlouhé šaty.

            „Co tam pořád vidíš?“ zeptal se netrpělivě Lessien – jak se Kristine představil.

„Dívám se na pohádku,“ usmála se Kristine.

„Můžu se taky kouknout?“ přivinul se k ní a chytnul ji kolem pasu.

Kris se lekla, přijít tak její otec… Raději nechtěla pomyslet.

Neviděl je však její otec nýbrž dryáda, která supěla do schodů.  Nevěřícně se zastavila a propalovala je očima.  Těžko říct, koho víc. Kristine si nebyla jistá. Ve věcech kolem této dívky si nebyla jistá vůbec ničeho.

Lessien se začervenal a Kris pustil. Ta malinko zalitovala, konečně si připadala před dryádou jinak, než dosud.

Ačkoliv se dívala do země, snažila se číst v Lessienových myšlenkách. Nic neviděla, tma…

Nenápadně se otočila po krásném mladíkovi, ale ten už tam nebyl, když se podívala před sebe, dryáda už tam taky nebyla.

„Tak tohle ne!“ Kris zaslechla vzdálené kroky, klapot střevíčků. Rozhodla se jít za Petrou.

Harry Potter seděl na posteli a přemýšlel. Kolik se toho stalo? Vánoce? Tak smutné je nikdy nezažil… Celá škola si myslela, že je Zmijozelův dědic, jenže on nebyl, on ne…

Do očí se mu skutálela jediná slza. Kdy měl nastat konec toho všeho? Toho šílenství, ohledně lorda Voldemorta?

On nebyl Voldemortem, měli sice tolik společného, ale Harry věděl, že on je dobro!

Zvedl se z postele a vyšel ven ze společenské místnosti, nevšímaje si duchů, i ven ze školy…

Co se mělo ještě stát?

 „Hej! Počkej!“ ta otravná zrzka ji chytla za ruku a zpomalila tím Petřinu rychlou chůzi.

„Ne! Nepočkám!“

„Petro! Počkej!“

„Nepočkám, slyšelas?!“ vytrhla se z jejího sevření a utíkala dál směrem k jednomu z blyštivých salonů.

„Počkej!“
            „Kašlu na tebe!“ otevřela dveře a zděsila se.

V místnosti byl Severus Snape a její matka. Kristine do Petry málem vrazila, jak se blondýnka prudce zastavila.

„Co tady…“
 „Čekáme na vás,“ oznámila komtesa s medovým úsměvem.

„Na nás?“

„Ano,“ opáčil Severus Snape ledově. „Posaďte se…“ jeho slova neznala námitek.

Nabídli jim sedačku a dívkám nezbylo nic jiného, než usednout vedle sebe. Kristine se tvářila napjatě, co po nich chtějí a Petra uraženě.

Severus s Vanessou proti nim stáli s vítězoslavnými výrazy… Co asi chtěli?

„Rozhodli jsme se,“ říkala paní Cattiniová, „že nastoupíte po vánočních prázdninách obě do školy čar a kouzel v Pavoukovicích. Ne jen Kristine. Usoudili jsme, že si tak hezky rozumíte… Kristine, Petro, od ledna nastupujete společně do kouzelnické akademie v Pavoukovicích!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář