Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1.kapitola-NA PANSTVÍ CATINIIŮ

31. 8. 2006

1.kapitola - NA PANSTVÍ CATTINIŮ

ObrazekCelý hrad se skvěl jasným třpytem. Oslava Vánoc, mystického svátku. Takhle jej slavilo celé společenství, zasvěcené  vyšší magii.

      Dalo by se říct, že je to jen velice úzký okruh lidí, který jen velice obtížně přijímá nováčky…

      Panství Cattiniů, den, kdy se stírají rozdíly. Upíři kráčeli ruku v ruce s vlkodlaky, mágové s věštci, víly s bludicemi. Každý z Kruhu byl zván…

      Budova, nenakreslitelná na mapě nekouzelníků se skvěla nádherou, nad peřinami třpytivého sněhu. Opadané stromy se blyštily jako z démantů a v oknech hradu se objevovala světla.

      Stmívalo se, když dorazila na místo ruku v ruce se svým otcem. Zvolili mudlovské dopravy, protože panství jednoho z nejmocnějších rodů od nich bylo značně vzdáleno a malá Kris se neuměla přemisťovat. Nechtěl riskovat prozrazení magie, proto volil mudlovské metody.

      Mrzlo, až praštělo a na obloze svítil měsíc jako rybí oko, přes nějž sem tam přelétlo hejno netopýrů, či nočního ptactva.

      Vzduch byl cítit napětím a očekáváním oslavy svátku vánočního…

      „Teď budeš jako princezna, jíž jsi vždy chtěla být,“ přerušil napjaté ticho.

      „Já chtěla být upírem, tati,“ uculila se.

      Zamračil se a protočil oči sloup. No jistě, tohle se dalo čekat, jak jinak… Musela se vymykat za každou cenu…

Plavá dívka stála u okna a ledabyle si prohrábla svoje rozpuštěné vlasy. Byla smutná, ani neměla důvod, měla mocný rod, známé předky, krásné panství, peníze, ale přesto neměla to nejdůležitější – lásku a pochopení. Možná právě proto byla taková jaká byla.

      „Petro!“

      Plavovláska sebou trhla a otočila se na svou nádhernou matku.

      „No co to má znamenat, proč ještě nejsi oblečená? Hosté se scházejí!“

„Přijede děda? Z Irska?“

„Neptej se a oblékni se! Dělej.“

Petra se s opovržením podívala na stříbrnou róbu a střevíčky.

„Nikdy!“ zvedla hrdě hlavu.

Její matka zúžila oči: „To si oblékneš,“ začala tiše: „Nebo uvidíš!“ vyjekla o čtyři oktávy výš.

Blondýna se na ni podívala a měla sto chutí zvednout ruku a švihnout po ní svou mocí knihu. Byla to však její matka. Všem na světě dokázala odmítnout vše, ale její matce nikdy, styděla se za svou slabost, ani ona sama nevěděla zda je to z lásky nebo ze strachu.

Dvě osoby v černém došly k malé bráně. Zatímco její otec zabouchal velkým kruhem, Kristine se rozhlédla okolo. Rozloha celého panství jí brala dech, navíc to v souladu s okolní krajinou vypadalo jako v pohádce. Hradby vypadaly staře, ale přesto pevně a věžičky se tyčily do výše a svítily do tmy. Najednou uslyšela tiché zařehtání, ale dřív než po něm začala nějak pátrat, vrata brány se s vrzáním otevřela a otec s dcerou mohli vstoupit na vydlážděné náměstíčko, plné svítících lampionů.

Z jedněch dveří vyšla zachumlaná postava. Zamířila ke Kristine se Severem.

„Severusi, rád tě opět vidím. Jak je to dlouho?“ postava ho přátelsky objala, ale na Severovi byly vidět rozpaky, přesto se překonal.

„A ty musíš být jistě malá Kristine!“ otočil se na zrzku v černém.

Roztomile se uculila.

„Malá roztomilá Kristine,“ dodal si v duchu pro sebe.

„Děkuji,“ poděkovala k překvapení obou mužů.

Severus se zamračil, nemusela každému hned číst myšlenky.

Jejich příbuzný zavířil pláštěm a vyzval je ke vstupu do hradu.

Kristine poklesla čelist nad tou krásou, dokonce i její otec pookřál. Vůně Vánoc zde byla cítit na každém kroku.

Se zlostí si obula střevíčky a pohled jí padl na svou černou hůlku ledabyle hozenou na stole. Škodolibě se usmála a za pár minut scházela dolů ne jako princezna, nýbrž jako dryáda. Zelená barva ji prostě uklidňovala a navíc byla ráda výstřední.

Ledabyle seskákala se schodů až dolů do sálu, kde k ní byla přitažena většina pozornosti, obzvlášť mladých pánů. Nevěnovala se jim, hledala svého dědu.

Jediného člověka, kterého měla ráda. Nenašla ho. Smutná došla k matce:

„Kde je děda?“ stoupla si paličatě.

„Trocha slušnosti by neuškodila, mladá dámo,“ řekl její nevlastní otec. Ten pravý seděl v Azkabanu, ale ona toho nelitovala, spíš by k němu poslala i svou matku.

Její matka, byla ráda, že jí může zkazit radost a jízlivě jí odpověděla:

„Nedostal pozvánku, nepřijel!“

Vzteky zrudla a zatnula pěsti. Do očí jí vbíhaly slzy, ale nemohla dopustit, aby se ukázala slabá. Vyběhla ven a při tom vrazila do rozhlížející se zrzky, stejně staré jako ona. Udiveně se za ní otočila a stihla zachytit její myšlenku, dívka byla zoufalá.

 „Tati? Proč jsem vůbec tady? My k nim patříme?“        Kristine se rozsvítily oči. Věděla totiž, že rod Catiniiů má mezi sebou i upíry a hned několik.

„Dalo by se to tak říct, Kris…“ prvně za celou dobu se usmál. Sice jen lehýnce, ale Kristine to přesto potěšilo.          Neznala svého otce, který se usmíval, natož smál, byl morous, buď zahořklý těžkostí života, nebo dědičně po někom z rodu, kdo ví….

Kristine byla na svůj věk přespříliš dětská a přesto dospělá.

Bylo jí třináct let, ale ve svých temně rudých šatech střihu, který nosily hrdinky gotických hororů, vypadala mnohem starší… Zato její chování by se dalo přirovnat chování malého děcka…

Bavilo ji to… To nemohla popřít. Vyrůstala jen s otcem. Odmala. Maminku nepoznala, bohužel, proto nechápala negativní myšlenku dívčiny, jež do ní před chvílí vrazila.

„Tati, proč ji nenávidí?“ zeptala se. Pro Severuse Snapea to byla otázka naprosto neočekávaná.

„Cože?“ otázal se. „Kdo?“

„Ta holka, svou maminku… Nenávidí ji. Její mysl byla hrozně negativní… něco se jí stalo… tatínku, můžu za ní?“

Kristinino chování pro něj bylo naprosto nepochopitelné. Vždycky přišla s něčím šíleným… Stejně jako bylo spasení světa… hlouposti.. Nesmysly… To jí bylo podobné.

„Můžu, prosím?“ v jejích očích se blyštila křidélka tisíce andělů.

„Ne,“ řekl rázně. „Kristine, nemůžeš, jak by to vypadalo? Tady jsi ve společnosti a podle toho se musíš chovat…

„A ona?“
 „To není tvoje starost!“ řekl o něco rázněji a nabídl jí rámě: „Jdeme!“

Vzlykala. Měla zlost. Zlost na svou matku. Nejraději by ji…

Šílené! Proč?! Proč jen ona musela mít tak strašnou rodinu… Spatřila zrzku, která kráčela spokojeně vedle svého otce a záviděla jim…

Lásku, to, že mají jeden druhého a ona nikoho.

Proč?

,,Harry! Harry, budou Vánoce! A hádej, co ještě před nimi?“

,,Nevím, Rone, nech mě být!“ zavrčel.

Ronald se zarazil, ale dětinské radosti mu to neubralo.

,,Bude ples, Harry, můžeš pozvat nějakou pěknou babu! Máš šanci!“

,,Rone, nech mě být!“ postavil se výhružně zamračený Harry. Ron ho takhle neznal a radši odešel s neustálým ohlížením.

 „Rone, Rone! Stůj!“

,,Co je, Ginny?“

Ginny zrudla a nápadně ztišila hlas:

,,S kým jde Harry na ples na počest všech svatých?“

,,Cože, neslyším tě…ještě jednou.“ předstíral nahluchlost.

,,S kým jde Harry na ples?“  promluvila malinko hlasitěji, ale pořád téměř neslyšně.

,,Co? Jo, Harry s kým jde na ples, no nevím… Proč?“ Předstíral blbost. Otočil se na rudou Ginny, která ho zlostně žduchla do žeber  a utekla pryč.

Ron nechápal, za sebou uslyšel jen smích Pansy Parkinsonové.

Harry šel zadumaně po chodbě a přemýšlel… Proč měl pořád takový divný a navíc ještě špatný pocit, když nic neprovedl a ani nechtěl provést?

Že by svědomí? Za co ale? Zachránil Kámen mudrců, porazil Pána zla….

Z uvažování ho vytrhla kolize s usměvavým, na pohled sympatickým blondýnem - profesorem Lockhartem.

,,O, Harry. Ty mi jdeš jistě pomoci podepisovat mé autogramy, že? Jsi milý!“ culil se jako měsíček na hnoji.

„Ale, pane profesore…“

„Pojď, Harry, tudy.“

Vedl ho temnými chodbami bradavického hradu. Jak otravný člověk. Otravoval Harrymu život přílišnou pozorností na hodinách a otravoval mu ho i teď, když hodlal přemýšlet o věcech nadmíru vážných.

Ne, ne, tohle nebylo možné. On nechtěl! Nechtěl jít za Lockhartem! Ne, on ne!
Musel pořád myslet na ty dvě dívky...

Na dívky ze sna...

Na dívky, jejichž osud s ním musel být spojen tak úzce, že je cítil. Že je viděl... A na strýce Vernona a jeho výhrůžky...

Ne, nesměli přece prozradit svět magie! To nešlo, Harry by musel Dursleyovi snad zabít, kdyby k něčemu takovému došlo. A on by je zabil. Snížil by se na úroveň svého největšího nepřítele, ale musel... Musel by.

Jakým právem?! Jakým právem by prozradili jeho svět? Protože byl Harry jiný? V čem?
Obyčejný dvanáctiletý chlapec. Dítě!

Proč lidé odmítali něco, co bylo jiné, než oni? Proč?
 „Jakým právem?!" vykřikl náhle, až se Zlatoslav Lockhart ošil.

Harry ho tolik vyděsil, že málem spadl na zem a hůlka v jeho ruce se klepala rozčílením a vyděšením.

 „Co prosím, Harry?" zeptal se rozechvělým sopránem.

            „Říkal jsi něco?"

Harry Potter na něj pohlédl. V jeho očích se perlily slzy únavy a zoufalství. Proč?! Proč se on musel stát novodobým mesiášem lidstva? Proč?

On přece nebyl spásou! On ne...

Otočil se od profesora a rozběhl se chodbou pryč. Přeci ho nesměl vidět plakat...

Lockhart si rukou prohrábl vlasy a důstojně pokračoval v chůzi...

 ‚Divné,' říkal si.  ‚Co to jen do toho chlapce vjelo?'

Odplivla si. V nádherných šatech vypadala jako mudlovská panenka Barbie, ale copak to chtěla? Chtěla být krásná? K čemu, nač a proč?

Nikdy taková nechtěla být, zakládala si na divoké stylu, temperamentním chování, které zdědila jistě po někom z rodu, po někom, kdo nebyl ve společnosti vítán.

Odplivla si znovu.

,Co to bylo za holku, kruci? Další z rodu? Nějaká nádhera, určitě. Byla jak andílek, moje matka už teď kolem ní určitě poskakuje,‘ zuřila v duchu.

Za ní se ozvalo tiché zaržaní, otočila se tedy.

„Amnesio!“ přitulila se ke své jednorožce.

„Víš, že jsi jediná čistá, z našeho rodu?“

Dotázaná zatřepala hlavou a švihla černým ocasem. Chytrý tvor.

„Ale aspoň jsi jednorožec! Jednorožci jsou čisté duše, nezáleží na barvě!“ ošila se.

Přesto se neubránila pohledu na Amnesiin téměř černý ocas a strakaté břicho.

Se zamyšlení, jestli se to může vůbec stát, jí vytrhl dusot kopyt - někdo přijížděl k panství.

„Co kdyby to byl děda?“ napadlo ji  v duchu. Rychle si utřela poslední slzy, upravila se a rozběhla se k epicentru hluku.

Z kočáru taženého černými koňmi vystoupila osoba v černém, podle chůze poznala, že to děda není.

„Ale kdo to teda je?“

„Slečno Labelo!“ ozvalo se z jednoho okna.

Málem zaskřípala zuby, když uslyšela své první jméno, vznešené jméno. Ovládla se však a s trhnutím se otočila po zvuku.

„Slečno, pojďte za námi, náš Filip by vás chtěl vyzvat k tanci.“

Ošila se, ale jít musela, byla to její povinnost. Schválně však kráčela pomalu, až moc vznešeně, když přišla, uviděla dívku se kterou se srazila tančit s Filipem.

Kris si užívala tance s krásným hochem, co když je s ním do rodiny? Co když je upír? To by ho pak mohla požádat o… Provinile se podívala po svém otci, ne to ne, to by mu nemohla udělat. V hloubi duše cítila, že ji má velmi rád, ale byl prostě příliš uzavřený, nedával najevo své city. Podíval se na ni a pokýval hlavou, ona se na něj pobaveně usmála.

„Půjdu pro něj tancovat,“ slíbila si v duchu.

Když skončila jemná balada, vydala se jeho směrem. Byla již téměř u něho, když si všimla blonďaté krásky, která se k němu přitočila.

Vědomí jí přikázalo jít dál jako by se nic nedělo, ale ono se dělo. Byla by ráda, kdyby měla náhradní matku, ale z této ženy neměla dobrý pocit, cítila z ní vypočítavost a to, že díky ní někdo trpí. Někdo, koho neznala.

„Dobrý večer, slečno Snapeová! Jak se vám tu líbí? Poprvé, že?“ hydra se na ni culila tak sladce, jako by byla celá z medu.

Lekla se, ale pěkně se usmála, udělala komické pukrle a odpověděla:

,,Dobrý večer, ehm, vy mě znáte? Ano, poprvé a je to nádhera, líbí se mi hrad, všechno!“

Severus se usmál a omluvil se, někam odešel, žena okamžitě za ním.

Kristine si vzala skleničku vína, cítila se tak vznešeně, tak krásně a hlavně jinak než obvykle. Opřela se vyzývavě o stůl a doufala, že je její otec zaměstnán a neuvidí ji. Pro jistotu se po něm ohlédla.

„Uf. Je to v suchu, tancuje s komtesou,“ oddechla si v duchu  a zasmála se nové přezdívce pro blondýnu. Někoho jí, ale připomínala.

Když zrakem pozorovala svou novou rodinu, uviděla dívku, která do ní surově, ač nechtěně vrazila, když Kristine s tátou přišla. Vydala se za ní. Její touha pomáhat se projevila naplno.

V ruce stále sklenici vína. Hudba dozněla…

„Jak si to představujete, mladá dámo?“ ozval se za ní velice zlovolný hlas jejího otce. Málem nadskočila.

„Tak tohle ne!“ Severus Snape ji vytrhl sklenici archivního vína z ruky. „Na alkohol jsi trochu mladá, nezdá se ti?“

„Ale no tak, Severusi,“ ozval se za nimi zvonivý hlas mylady Cattiniové.

Oba dva, jak Kris, tak Severus, se otočili… Zase ta hydra!

„Já si myslím, že vaše rozkošná dcerka je dámou na úrovni,“ zubila se kobylím úsměvem.

„To si nemyslím,“ odtušil Snape. „Podívejte se, například… Kdepak máš boty, Kris?“ dodal cynicky…

Aristokratka se usmála a rozesmála se tak zvonivě, že se všichni v okruhu po nich ohlíželi.

„Tak ji bolely nohy, nesmíte to tak brát, Severusi…“ zahleděla se do stropu. „Slyšíte? Valčík… Pojďte, pojďte si zatančit…“

Severus Snape si vyměnil pohled se svou dcerou, oba oči protočené sloup a potom ho mademoiselle ukořistila jen sama pro sebe. Kristine hodlala pokračovat ve své cestě.

Za onou neznámou dívčinou… Za tou dryádou, která jí tolik připomínala ji samotnou. Podívala se směrem, kde prve byla, ale tam?

Pusto- prázdno…

Zamračila se. Tak tohle ne. Takhle si to nepředstavovala.

„Smím prosit?“ ozval se za ní tichý hlas.

„Ne,“ otočila se nevrle, ale jak spatřila muže za sebou, málem jí vyskočilo srdce z hrudi. Upír. Ten upír. Její upír…

 „Severusi, máte rozkošnou dceru!“

„Děkuji, ale zas ji nepřechvalte. Má svou hlavu a to mi dělá starosti.“

„Ale, prosím vás, buďte rád, že vás má ráda. Jak to, že tu nejste se svou ženou?“

Protočil oči v sloup, Kris ráda jeho? Někdy mu to tak nepřipadalo…

„Carol, ona… zabil ji On.“

„To mě mrzí,“ v duchu se však ďábelsky usmála a pevně chytla Severa za zadek:

„A nepotřebuje to děvče mámu?“

Severus se vyděsil, no tohle snad ne. Očima zoufale vyhledal Kris. Tančila s nějakým mužem, který byl dozajista upír. Bylo mu to vidět ve tváři… Navíc ty zuby… Prohnilý rod!

„My už jsme si takhle zvykli. A co váš choť?“ obrátil karty. Nejlepší obrana je útok.

„Ále, ten tu dnes není, a vlastně není tady pořád, a ještě ani dlouho nebude,“ pronesla bez náznaku lítosti.

Severus se zamyslel:

‚Takhle bezcitná snad může být jenom…‘

„Vy jste víla?“ pronesl k mylady.

„Vy jste to poznal?“ usmála se.

Křečovitě úsměv oplatil a v duchu se modlil, ať už tanec skončí.

„A co vaše dcera, mylady?“

„O, Severe, vy jste kavalír! Ani mi o ní nemluvte!“

„Pročpak? Je tu dnes?“

„Samozřejmě, to by si zkusila sem nejít. Ale je to něco strašného, původně měla být ona, ta vyvolená, křižovatka magie… Ale ne, nikdo u ní nezpozoroval odmala žádné schopnosti!“ mračila se zle.

„A to vám vadí?“ zeptal se nevinně Snape.

„To taky, ale nechala sem jí ušít nádherné stříbrné šaty, a když přišla dolů, jakou myslíte, že měly barvu? Kýčovitou zelenou!“

Snape se ušklíbl, tak tahle holka mu někoho straně připomínala. Podíval se směrem ke Kristine, nemohl ji najít. Lady Cattiniová ho však nenechala ani chvíli v klidu:

„Miluje zelenou barvu, jenže já ji nesnáším, ta holka mi to dělá na truc.“

Severus se jen ušklíbl a snažil se i nadále najít mezi davem rozvířených tanečníků Kris…

 „Ahoj," utíkala za dívkou, která ji prve tolik zaujala. Teď se hodlala vypařit do neznáma jako pára nad hrncem.

Otočila se. Její oříškové oči zapůsobily na Kristine jako rentgen. Ta se zarazila, ale jen maličko... Nehodlala ustoupit od svého záměru popovídat si s ní...

 „Jsi upírka?" zněla její první otázka.

 „Možná, proč se ptáš?" nedůvěřovala jí. Zúžila oči a podívala se na ni propalujícím pohledem...

„Hej," ošila se Kristine,  „Že se tak divně koukáš..." a natáhla si výš punčošku, která jí padala z rozkošné nožky.

 „Mimochodem, pěkný šaty! To tě moje matinka málem snědla, ne? Fialovou miluje! To tě pořád oblíká matka?" ušklíbla se a podívala se na Kristine, tentokrát normálně.

Kristine zesmutněla:  „Já nemám maminku, umřela dávno..."

 „Taky bych někdy chtěla, aby moje matka byla mrtvá nebo aspoň někde daleko. "

Kristine vhrkly do očí slzy. „Jsi krutá..."

„Jé, promiň to nebylo vhodné, je mi to líto." pravila značně cynicky.

Kristine se otočila od dívky, jejíž jméno jí nebylo dosud známé.

 „Hej, počkej! Sorry, nevěděla jsem a nemyslela jsem to tak!"

‚Ale myslela, já to poznám…‘

„Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala se ze zájmem dryáda.

            „Kristine," odvětila tiše druhá slečna.  „A ty?" Zvedla k ní uslzené oči.

„Omlouvám se ti, já vážně nechtěla." v duchu se pak ale okřikla, proč se omlouvala nějaké nádheře, zrazovala tak svou čest!

„Petra."

 „Ahoj, Petro... Zvláštní mudlovské jméno... Jako to moje... Nejsi asi moc šťastná z tohohle večírku, co?" Slzy jí už oschly. Rošťácky se usmála a výrazně ztišila hlas:  „Kdo je ten rozkošnej upír?"

„Pche. Já nemám jen jedno jméno, ale tohle je mi stejně nejsympatičtější... Tvé? Vždyť to je vznešené jméno! Vůbec ne mudlovské. Z kterého jsi rodu? A Jakej upír?" zeptala se nechápavě...

 „Z rodu Princeů... Teď od Snapeových, starý kouzelnický rod... Upír?" oči se jí rozzářily...  „Tak sto osmdesát, věk kolem sedmnácti let... Jasné oči... Krásnej kluk... Já, Petro, mám jen jedno jméno..." podivila se dívčině nechápavosti.

„Tančila si s ním? "

 „Jo..."

„To je dobře, buď ráda, já mám jména čtyři ... Nevybavuju si nějak, koho myslíš, je tu tolik známých." zavrčela. Každá z nich mluvila o něčem jiném a měly tendenci si skákat do řeči… Tenhle vztah nebyl to pravé… Každá byla jiná!

 „Ty se nebojíš? Upírů? A všeho toho společenstva?" nevěděla proč, ale dívka jí začínala být sympatická. Trochu.

 „Ne, vůbec ne..." Záškodnicky se culila. „Přitahuje mě to..." mimoděk si popotáhla dlouhou sukni a Petra spatřila její bosé nohy... Vytřeštila a pomyslela si o Kristine něco o divných holkách: ‚Jak můžeš mít bosé nohy? Zbláznila jsi se?‘

„Ne," culila se.

‚Neřekla bych,‘ pravila si Petra v duchu.

„Být tebou, dávám pozor, rozbila jsem tu dnes zrcadlo. A nečti cizí myšlenky!“

‚Proč se s ní vůbec vybavuju,‘ říkala si sama k sobě.

„Nevíš, proč tady s tebou ztrácím čas? " optala se s úsměvem Kristine a upřela na Petru jasné raubířské oči.

„Hele, nevím proč, ale prostě mi připadáš v mém životě důležitá," cynická královna zrudla a otočila se od Kristine. Opravdu jí připadala důležitá. I přes to, jak se lišily a nemohly shodnout… Cítila z ní něco…  „A moment,“ zarazila se. „Ty patříš k nám do rodu?"

 „Ne," odvětila Kristine.  „Nevím o tom..."

 „Hm, tak já odcházím. Asi ti nesedím, stejně jak nikomu. Měj se tu a pozdravuj upíry!"

Petra se obrátila na podpatku a odcházela od ní. Všechno to, co teď řekla, řekla hodně ironicky, hlavě to s těmi upíry. Nevěřila, že ona Cattiniová mohla věřit nějaké zrzce, že ví něco o jejím rodu, že je pro ni vůbec důležitá!

Bláboly! Každá byla úplně jiná!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář