Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vnitřní bojiště

7. 3. 2008

VNITŘNÍ BOJIŠTĚ

 

Zastavila jsem se na konci na chodby a pozorovala ji. Stála němě před zrcadlem a zírala na svůj odraz. Zrovna to byl její špatný den. Nevím, co se stalo, ale zaslechla jsem, jak vzlykala ve svém pokoji. Když po dvou hodinách vylezla, postaObrazekvila se před zrcadlo a jen tak zůstala stát.

Takové chování jsem u ní ještě neviděla, něco ji muselo hodně ranit. Něco neobvyklého, jinak by tak nevyváděla. Hodnou chvíli jsem se na ni dívala a po té chvilce nestačila vyjít z úžasu.

Nikdy jsem ji tak zničenou neviděla. Poprvé a doufala jsem, že naposledy, před dvěma roky.


 

„Co se stalo?“ promluvila jsem na ni tiše, ale přesto se lekla. Byla tak zahleděná do svého vlastního obrazu, že okolní svět nevnímala.

„Nic,“ odpověděla ještě tišeji a pokusila se na mě usmát. Jenže to byl ten hraný úsměv, její oči zůstaly pořád zasmušené.

Zůstala jsem stát a čekala, co z ní vyleze. Nic. Jen se na mě prosebně zadívala. Potřebovala být sama, jasně jsem viděla tu její nerozhodnost ve tváři. Potřebovala přemýšlet, promyslet si plno věcí, které do té doby brala na lehkou míru. Jí by se to přece nikdy nemohlo stát. Vždycky taková byla. Důležité věci pro ni byly důležité a zbytek ji nezajímal nebo nechtěl zajímat. A právě v tomhle spočívá její neštěstí vepsané do unavených tváří.

Odešla jsem tedy.


 

            Když jsem šla za dalších několik minut okolo, stála tam pořád. Nevěděla  jsem, co dělat. Chtěla jsem vědět, co ji trápí, ale ona by mi to nikdy neřekla. Jistě ne nějakou choulostivou záležitost.

Popošla jsem blíž a zadívala se do jejích očí v zrcadle.

Jejich jiskra tam stále ještě byla a čekala na rozsvícení, na které byla zvyklá, ale nějaká clona chaosních myšlenek a nových dojmů jí v tom bránila.

Tolik pocitů, které se v jejích očích odrážely. Střídaly se. Zklamání, smutek, bolest, očekávání ale na druhou stranu ještě naděje, kterou ale vidět moc nechtěla. Myslela si, že by se zanedlouho mohla změnit v naivitu.

„Naděje umírá poslední,“ promluvila jsem na ni. Tentokrát s sebou netrhla, věděla, že tam jsem a nechala mě nahlédnout do jejího soukromí.

„Amorres perros,“ odpověděla mi místo toho. Nevěděla jsem, co to znamená a bála jsem se jí zeptat. V jejích vážných tvářích byla vepsána obrovská ztráta a jistá rezignovanost, která pramenila z nějaké zaběhnuté události.


 

            Dál jsem tiše stála a pozorovala její rysy. Ramena měla svěšená, zatížená smutkem a rezignací, ale bradu ještě pořád hrdě vztyčenou. Chtěla se s tím prát, ale ne teď hned, potřebovala si odpočinout a trochu nechat věcem volný průběh. Její vztyčená brada a mírně pokrčené obočí mi vrátilo úsměv do tváře. Nepochybovala jsem, že něco se svým problémem udělá nebo se o to alespoň bude snažit. Byla tam ještě jistá dávka odhodlání a naděje. Víru v to, že i ona bude mít to štěstí, které dlouho hledala a když našla, tak po chvíli ztratila.


 

            Odešla jsem. Nechala jsem ji tam samotnou přemýšlet nad sebou. Raději jsem si sedla k internetu a hledala význam slov, které pronesla.

„Láska je kurva,“ dozvěděla jsem se. Prudce jsem se postavila. Láska? Tohle nikdy neřešila a řešit nechtěla, tak proč...


„Klap,“ zavřely se dveře. Vyběhla jsem na chodbu a ona už byla pryč…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář