Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Třikrát jinak

7. 3. 2008

TŘIKRÁT JINAK

1)

Přes malou zapadlou vesnici rychlostí světla profičela stříbrná Felície a jediným Obrazekpozůstatkem po ní zůstal prudký závan větru a v dáli utichající hudba, která naprosto vyrušila noční vesničku. „Ztlumte to blbci!“ zakřičela jsem po několikáté, ale naprosto zbytečně. Zbývající čtyři pasažéři mého skromného vozila maximálně propukli v přímo hurónský řev a opět si nechali kolovat flašku finské vodky a cigaretu s něčím, co jsem se téměř bála identifikovat, i když to dost dobře nešlo nepoznat.

Litovala jsem, že jsem s nimi na tuto zábavu jela, že jsem se opět nechala přemluvit, abych dělala taxikáře. Samozřejmě se tam mí kamarádi zpráskali, jak zákon káže a já zase zůstala na suchu. Jedinou mojí záchranou po celou akci byla moje krabička červených Vícerou trůnící na palubní desce. Při pomyšlení na to, že bych si zapálila, se mi ale udělalo mdlo. Na silnici před sebou jsem viděla špatně, ale už asi po pátém pokusu jsem to vzdala, protože mi došlo, že to není zamlžené či špinavé okno, nýbrž hustý dým, který se v autě zabydlel.

„Otevřete aspoň někdo to okno!“ zaječela jsem, abych přeřvala hudbu, která mi div nevyrazila sklo z oken. Nic, další zachichotání. Vzdala jsem to, pevně zatnula zuby a oči přilepila na silnici. Konečně za pár minut jsem uviděla ceduli s názvem našeho „velkoměsta“. Přežila jsem!

 

2)

Já mám v hlavě totálně prázdno! Uvědomil jsem si. Nevnímal jsem čas, nevnímal jsem ten odporný dým, který mi totálně prostoupil celé tělo, nevnímal jsem ani ten hlasitý hipisácký kravál a dokonce ani to, jak kolem mě neustále krouží to odporná vodka! Nevnímal jsem nic. Jen, když se ke mně vrátil můj oblíbený joint, jsem si ho bezeslov vzal a labužnicky potáhnul. „To je dobrota,“ zahuhlal jsem maximálně. Bezvýsledně, nikdo se na mě ani nepodíval. Nevadí, řekl jsem si a dál hleděl s okna na míjející světla. Mé rozšířené zorničky tyto body naprosto fascinovaly. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči a jen na ně zíral, v hlavě prázdno. Po nějakých myšlenkách ani stopa.

Z mého transu mě vyrušil hlásek naší řidičky: „Otevřete aspoň někdo to okno!“

Pomalu jsem se nakláněl, aby párkrát zatočil s tou páčkou a okno se otevřelo. Bohužel jsem po cestě potkal něčí ruku s mojí trávou. Na všechno jsem opět zapomněl, dal si dalšího práska a zase začal civět na nekonečné moře světel. Po dalších minutách se mi před zrakem rozmazaně mihla bílá cedule.

„My už jsme doma?“

 

3)

Hlasitě jsem se začala smát. Byl to přímo řev poraněného slona. Na chvíli jsem se chytla za ústa a začala se chichotat, vždyť to málem rozbilo okna – a mnohem spolehlivěji, než ta přeřvaná hudba, která ale lahodila mým uších, poněvadž to byla moje oblíbená kapela. S radostí jsem uvítala vodku, kterou mi předával sebevrah na sedadle smrti. Vesele jsem se na svého kamaráda zazubila, což mi opětoval a neodpustil si další vtípek, který způsobil další salvu smíchu. Když jsem vodku předávala zpátky dopředu, nechtěně jsem pokapala kamarádce nohavici. Okamžitě vypěnila a začala mi různě nevybíravě nadávat.

„Na tohle si musím dát práska!“ skončila na konec a hluboce si potáhla. Pak jointa poslala mému u okýnka sedícímu idolu. Ten zasněně hleděl kamsi do útrob černočerné noci. Doufám, že přemýšlí aspoň nade mnou, řekla jsem si a opět si hluboce zavdala z flašky.

„To byla výborná akce!“ promluvila jsem ve chvíli, kdy naše „taxikářka“ zařvala něco o oknu. Zbytek slov se ztratil v mé opilé mysli. Za zády jsem ji s náležitými opičkami vyfakovala, což způsobilo další vlnu veselí.

Najednou se můj idol vzbudil. „My už jsme doma?“ zaznělo z jeho božských úst.

„Uuuuž?“ zamrčela jsem. „Já nechcíí!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář