Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Směsice - část 2.

3. 4. 2007

ČÁST 2.

ObrazekMnoho dní trvala cesta obou skupinek. Všude si museli dávat na Morttigelovy služebníky, na lidi, kteří byli zlákáni zlem vidinou života. Všude panoval neslyšitelný křik, neviditelná hrůza. Procházeli tucty vesnic. Jen ve čtvrtině z nich se kouřilo z komínů. V těch dalších nebylo ani živáčka. Ani ptáček tam nezazpíval, žába nezakvákala a žádný pes neštěkl po druhém. Mrtvo.

Po pár týdnech putování se obě skupinky dostaly na místo. Skupinka s upírem Reytackem našla vchod do podzemí, které skrývalo Merlinovu hůl - jeden ze tří viteálů lorda Morttigela. Druhá skupinka, s elfem Horenem, se dostala k první bráně o pár dní později.

            „Pozor,“ zařvala Leira na Reytacka. Jen tak tak se vyhnul letícímu balvanu.

 „Je to začarované místo. Cítím tady náznaky nejrůznější magie.“

„Takže začarované? Ó, kdo by to čekal?“ poznamenala ironicky Leira. Maharet se na ni zkoumavě zadívala, Leira však uhnula pohledem. Proplétali se mezi krápníky s hůlkami nastavenými před sebou. Jediné, co slyšeli, byla ozvěna jejich kroků a případně hlasů, když se někdo z nich odvážil promluvit. V povzdáli kapala voda. Tma je obklopovala a kouzlo Lumos pořádně nepomáhalo. Každou chvíli mohl někdo spadnout do nějaké díry.

„Je to bludiště. Podzemní komplex bludišť,“ řekla Maharet, „zabloudili jsme.“

            Horen zastavil Pleana, Jonase i Malien. Přišel před první bránu a zkoumal ji. Nepřemýšlel však nad bránou. Jeho myšlenky patřily jeho rase, elfům. Nevěděl, zda se elfové přidali ke zlu. Silně o tom pochyboval, ale nějaký červíček jménem „ale“ , tu pořád byl. „Horene?“ nějaká ruka ho chytla za rameno. Otočil se:

„Jo, promiň.“ Malien se usmála a zkoumala symboly, kterými byla brána posetá. Nakonec byla ona, kdo symboly rozluštila:

„Je to staroelfské písmo smíšené s antičtinou.“

„A na to jsi přišla jak?“ optal se nedůvěřivě Horen. Malien se jenom usmála a začala mačkat některé ze symbolů.

„Horene, víš, jsem zasvěcená,“ mrkla na něho jedním okem.

„Zasvěcená?“ Nechápal.

„Jedna z mála víl učednic, kterým bylo svěřeno tajemství,“ prohodila ledabyle.

„Ale...ty jsi o těch bránách věděla?“ ptal se Horen dál. Jen se na něj usmála a zmáčkla poslední symbol.

            „Lorde Morttigole,“ uklonil se.

„Nějaké nové zprávy?“ zeptal se hromovým hlasem Morttigel. Posel zavrtěl hlavou s očima plnýma běsu.

„Aaarghh,“ zavrčel Morttigel a zvednutím paže nechal posla vzplát jasným ohněm.

„Jaká troufalost. Jít po mě? Po nejvěrnějším Kaltovi? Chachacha!“

„Maharet a co teď?“ zeptala se Leira. Maharet se významně podívala po Reytackovi:

„Jsi přece upír. No, tak nás veď.  Zaostři své smysly.“ Reytack přivřel oči jako kočka čekající na myš a vydal se kupředu. Rázným krokem je vedl. Za roh, doprava, doleva, podlézt, vyskočit, doprava…a pořád dokola. Nekonečné bludiště. Už i Reytack vypadal beznadějně, když před sebou zahlédli auru modrého něčeho. Zastínili si oči neboť světlo řezalo do očí. Plni očekávaní i strachu se pomalu blížili blíž.

„Pozor,“ řekla znovu Leira a stáhla zpět Maharet. Té se z pod boty odlomil kámen a padal, padal. Stáli na okraji propasti, která vedla hluboko a ještě hlouběji. Před nimi se v nekonečné dálce nad nekonečnou hloubkou tkvěla Merlinova hůl.

„A co teď? Rey?“ ozvala se Leira.

„No, co já?“ ozval se dotčeně.

„Proměna,“ pošeptala dramaticky Maharet.

„Vy si myslíte, že jako netopýr utáhnu bůhví jak těžkou hůl takovou dálku?“ zeptal se nevěřícně. Leira i Maharet svorně kývaly hlavami. „No, stejně musíme počkat na signál.“

            „Malien, kdy budeš mít otevřenou tu druhou bránu?“ ptal se nervózně Jonas. „Klap,“ otevřela se brána.

„Myslím, že už to mám,“ zazubila se Malien. Všichni společně došli do malého hájku plného květin a zpívajících slavíků. Ráj pro oči. Uprostřed toho všeho se na podstavci slunil první viteál, dýka mraků. „Pleane?“ otočil Jonas svůj pohled na mudlu.

„Můžeme? Až vyšlu signál a mávnu rukou, tak vemte dýku,“ řekl a následně zavřel oči. Za necelou minutu mávnul rukou. V ten okamžik Malien rychle vzala dýku a Maharet v podzemí hůl. Bylo to přesně. Stačilo by pár setin sekundy a … raději nemyslet.

„Tak, máme to,“ usmál se Horen na Malien. Vydali se na cestu. K místu, kde se rozdělili.

            Dva týdny uplynuly od doby, kdy tohle místo opouštěli. Po dvou týdnech se tu zase shledali. Tentokrát s nimi byly ještě dva velice silné předměty. Vše bylo stejné, až na plány. Minule zkoumali, jak se dostat k předmětům a nyní bádali nad tím, jak je zničit. Nemohli přemýšlet v klidu. Museli se každou půlhodinu zastavovat o kus dále. Od té doby, co vlastnili hůl a dýku, jakoby byli sledováni. Jejich cesta směřovala k paláci lorda Morttigela. Zbývalo už jen pár dnů cesty a zlo tohoto kraje bude zničeno - jak doufali.

„Mám to!“ vykřikla uprostřed odpočinku Maharet. Nyní byla středem pozornosti. Gestem naznačila, ať se všichni scvrknou blíže. Začarovala jejich okolí kouzlem proti viditelnosti a zvuku.

„Ty viteály musíme zničit navzájem,“ vyhrkla.

„Ale to přece nejde!“ protestoval Plean.

„Ale ano, jde! Víte jak kouzlí magická hůl?“ ptala se.

„Kouzlem. Mocným, ale pomalým kouzlem,“ zazářil Jonas.

„Přesně! A to je ono.Očarujeme dýku a mezitím, co bude kouzlo na dýku působit, dýkou rozřízneme hůl na několik částí.“  Všem se na tváři rozlil úsměv. Že by opravdu měli takovou šanci, aby slunce znovu vysvitlo?

Leira šla při zemi a čenichala. Pro někoho by to bylo odporné, ale pro vlkodlaka přirozené. Vedla je spletitými lesními cestami až do nějakého doupěte.

„Tak, tady snad můžeme.“

„Myslíš? No já nevím,“pochybovala Maharet.

„Ale ano, věř mi,“ odvětila Leira.

„Dobře. Pleane a Jonasi, běžte pro dříví, Reytacku, Horene pojďte se mnou, zabezpečíme to tu.“ Rozdělili si úkoly a za necelé dvě hodiny seděli spolu u ohně. Nikomu se do toho nechtělo. Nevěděli, co mají čekat, co je může potkat.

„Myslím, že bychom to měli udělat hned,“ nevydržela Maharet a přešla k předmětům. Chytla hůl a čekala na někoho dalšího.

„Proč zrovna ty máš hůl?“ ozvala se Leira.

„Protože jsem směsice všech ras a mám jinou moc než vy. Hůl je mocná pro magii jednoho člověka, jedné rasy,“ vysvětlila pohotově.

„Ale nevíš to jistě Maharet,“ oponovala Leira dál.

„Ne, ale je to logické.“ Leira se napřímila: „Myslíš? A není to tvůj pouhý výmysl, jak si přivolat slávu? Nech nás to zkusit taky!“ Ostatní sledovali vyvíjející se hádku s napjatým obličejem. Maharet naštěstí ustoupila a podala Leiře hůl. Leira se jí chopila se zvláštním plamínkem v očích. Pak pronesla:

„A mám Vás. Nikdo ani hnout.“ Kolem dokola se postavili lidé, očividně také vlkodlaci. „Leiro?! Co je? Co to děláš?“ vykřikla Malien.

„Nevidíš vílo?“ řekla Leira posměšně.

„Ano, vidím, ale nechápu. Proč?“ „Víš, co slíbil lord Kurttmitel za tyto dva mocné viteály mé rase?“

Maharet se dovtípila: „ Sliby. Svoboda, milost, že ano Leiro?“ Leira se jí podívala do očí a přikývla. Pohled netrval dlouho a Leira pak pronesla:

„Nyní se poroučíme. Jdeme vstříc naší svobodě a vás tady necháme shnít zaživa.“ Otočila se a chtěla vyjít z jeskyně, jenže když se podívala dopředu, ztuhla hrůzou. Před ní stál samotný pán hrůzy, lord Morttigel. Z pohledu na něj se udělalo většině přítomným nevolno. Kusy roztrhaných těl přišitých k sobě - tohle tvořilo tělo Kaltů. Tyčil se nad ní jako rozhledna nad okolní krajinou. Promluvil. To, co jeho hlasivky vypustily, se nemohlo srovnávat s hlasem.

„Vy se opovažujete plánovat proti mě vzpouru? Postavit se proti nejmocnějšímu, lordu Voldemortovi? Taková drzost! Budete potrestáni. Hned a všichni! Umučeni, spáleni a roztrháni zaživa, jako odstrašující případ.“ Zvednul ruce a všichni přítomní byli svázáni neviditelným kouzlem. Vyšel ven z jeskyně, zvedl ruce k nebi a začal strašně řvát. Těžko přirovnat tenhle čin k něčemu, či k vítězství, zradě nebo jinak. To byla chvíle, kterou hbitě využil Jonas, Přivřel oči a začal se pekelně soustředit. Za nedlouho se k němu hůl, ležící na zemi, začala přibližovat. Pomalu dolétla až k Maharet, která ji chytla do ruky přitisklé k tělu. Neviděla však na Jonase neboť stál zády k ní. Pleanovi však došlo, co má Maharet v úmyslu a telepaticky Jonasovi řekl, ať přitáhne ještě dýku. Jonas poslechl a přivřel oči; soustředil se a dýka vyletěla k Reytackovi. Ten mrknutím okna dal signál Maharet. Poté se proměnil v netopýra a rychle odletěl výše nad místo, kde byl jako osoba spoután. Poměnil se zpět a dopadl nohama na zem.

„Héj,“ zařval na Kalta před sebou otočeného k němu zády. Morttigel se otočil a ustrnul. V té chvíli hodil Reytack dýkou a trefil se Morttigelovi přímo do srdce. Kouzlo, které svíralo ostatní, povolilo a ostatní byli volní. Malien vytáhla o kousek dýku, aby ji následně mohla zarazit ještě hlouběji. Lord Morttigel jen skučel a pomalu se klátil k zemi.

„Honem, honem!“ pobízela Maharet. Museli stihnout zničit ostatní dva vietály, než se něco přihodí, než jim to někdo překazí. Horen vzal hůl a šišlal nějaké zaříkadlo, zatímco Melian držela ve vzduchu dýku. Z hole vyletěl záblesk modrého světla. Směroval rovnou na dýku. Dýka vzplála v modrých plamenech, zatímco ji Melian pohybem ruky řídila. Hůl byla přeříznuta na tři části.

„Zahoď to,“ zakřičel Horen. Melian rychle trhla rukama a dýka i se třemi kousky holí, vyletěla ven. Za pár sekund se z venku ozval výbuch a lord Morttigel vydechl naposledy.

Jeden nástroj zla byl poražen. Nejsilnější Kalt zemřel a s jeho smrtí vzrostla naděje a úsměv se ostýchavě dral na tváře těch, kteří v sobě stále měli dobro. A tentokráte už jenom šest statečných se vydalo do světa, aby našlo viteály dalšího Kalta. Ibadossena.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář