Směsice - část 1.
1.ČÁST
Nastalo to kruté období. Dlouho očekávané chmurné období, plné bolesti a strachu, nastalo. Lord Voldemort zvítězil. Pomalu a jistě začal vyhlazovat dobro a místo něj sázel zlo. Lidé, kteří se nepřidali na jeho stranu, žili jen v malých koloniích uprostřed lesů, pouští, v podzemích a skrývali se. Na zemi zavládl Voldemort. Zahnal smích, zahnal štěstí, dokonce i slunce si podmanil. Na světě se rozprostřela temnota. Voldemort ovládal Zemi pouhým taháním za nitky. Panáčky, ovládané Voldemortem pomocí nitek, představovali jeho nejvěrnější. Kaltové. Bytosti složené z několika znetvořených těl. Každý vypadal jinak, každý měl jiné jméno, jiné zvyky, ale jedno mělo stejné a jasně dané. Tak jasné, jako je jasné to, když po noci přijde den. To jediné bylo šířit strach, zlo a smrt „kacířům“.
Přesto však- naděje umírá poslední. Naději v sobě chovali a mezi druhé vypouštěli pozůstali mistři magického umění. Těsně před nastolením zla, vyřkly čarodějky z magického města Tarot, věštbu. „I směsice krve nalezne se a rozproudí krev v žilách nepřítele. Sedm statečných hrdinsky povstane a mír, klid a lad nastane. Pak znovu oheň unikne vodě a příroda s životem, zavládnout v shodě.“
Mistři uvěřili slovům vysloveným a hledali jak jen mohli. Netušili o jakou „směsici krve“ jde nebo kde ji hledat. Naděje, to něco, co nikdo nevidí, je však řídila a určovala směr. Ačkoliv krajinu pokrývala tma, mágům právě ona naděje svítila na cestu. A svítila dobře. Zanedlouho je dovedla k cíli, kde se v kolébce houpalo dítě s křišťálovýma očima. Křižovatka rodů se mu říkalo. Tahle dívenka v sobě měla krev všech rozumných bytostí, které byly součástí její rodiny. A právě tahle dívenka měla velet své skromné armádě. Armádě, která ještě nebyla dána. Stanovené byly pouze obrysy, tedy to, které bytosti budou v armádě. Nevědělo se, kdo bude ten vyvolený či vyvolená, aby prezentoval svoji rasu při boji se zlem. Těžká volba. Mágové chodili mezi tucty dětí několika inteligentních ras. Dlouho zkoumali a vybírali než odvedli jedno dítě k učení magického umění.
Za mnoho a mnoho měsíců byla cesta u konce. Bylo téměř vybráno: upír Reytack, vlkodlak Leira, elf Horen, kouzelník Jonas, víla Malien a velitelka Maharet. Pořád jich bylo jen šest. Poslední chyběl a nikdo netušil kdo to může být. Rada mágů však rozhodla. Byl to mudla Plean. V tomhle boji, na život a na smrt, nikdo nesměl být brán na lehkou váhu. A tak sedm dětí se postupně učilo boji, kouzlům, magii a dalším. Každý něco. Sedm lidí, sedm nadějí, sedmička- magické číslo. Už jen tohle dodávalo více naděje do strachem stáhnutých tváří lidí.
Dny, týdny, měsíce a postupně i roky, běžely svým tempem stejně jako koloběh dne a noci. Děti rostly v dospělé a jejich síla a moc rostla s nimi. Naděje obyvatel byly skromné, ale byly. Jenže strach rostl. Lord Morrtigol, jeden z nejvěrnějších, Kalt, vládl v kraji, kde se sedm vyvolených učilo. Už 13 let věrně a bezchybně sloužil Voldemortovi. Úspěšně drtil společenství dobra a očerňoval zemi dál a dál. Byl jedním z nejsilnějších Kaltů. Silně a krutě ničil zemi a její poslední zbytky. Čenichal zradu, věděl, že se něco chystá. Naštěstí pro „sedmičku“, nevěděl co.
Pomalu se blížil čas dospělosti Maharet, vůdkyně směsice. To byl čas, kdy bude celá sedmička připravena plnit své poslání- ničit zlo. Byl to nadlidský úkol, to jistě. Ale oni věděli, že stačí zasít pouze semínko, aby vykvetla slunečnice. Svého poslání se zmocnili s velkou zodpovědností, s vědomím, že není cesty zpět. Cesta zpět skutečně nebyla. Jenže ona tu nebyla ani žádná jiná cesta. Jedině ta nepřípustná - cesta zla.
Ten den konečně nastal a Maharet se stala plnoletou. Úctyhodnou vůdkyní, pro někoho křižovatkou rodů. Ten den byl zároveň počátkem cesty proti zlu a zároveň počátek porážky zla, jak mnozí doufali.
„Maharet, nyní jsi plnoletá. Můžeš pokračovat ve svém úkolu, nést zodpovědnost za ostatní a pokusit se svrhnout zlo.Můžeš však ještě couvnout. Tohle je poslední šance zanechání všeho,“ pronesl nejvyšší z nejvyšších mágů. Maharet jen lehce kývla. Byla si vědoma těžkosti úkolu. Za chvíli kývla znovu, zůstává, aby se pomstila zlu za vše.
„Dobře. Nyní mě následujte,“ pronesl dál nejvyšší, „všichni,“ přejel očima všech sedm statečných. Mlčky šli za ním. Prošli hlubokými podchody až do malé místnosti osvětlené několika desítkami svíček. Nejvyšší pokývnul na židle. Stateční si tedy sedli.Nejvyšší si je chvíli mlčky měřil pohledem a pak spustil.
„Dnešní den je začátkem vaší cesty. Doufejme a modleme se, že bude úspěšná. Teď je vše na vás. Nic pořádně nevíte, že?“ nečekal na odpověď a rovnou pokračoval: „Jistě, že ne. Jediné co víte je zničení lorda Morttigola. Bohužel vám nemohu o Kaltech nic říci. Jsou to kruté bestie, kterým největší radost působí slzy, utrpení a zkrvavená těla. Nejsem si pořádně jist způsobem, jak ho zničit, ale jedna možnost tu je. Není ověřená, není přesná. Je to jen teorie. Z neznámého zdroje víme, že lord Voldemort nakázal svým sluhům Kaltům, roztrhat svoji duši a schovat ji do Viteálů. Přesně jako to dělá on. Kaltové jich mají jen čtyři. Víc nesmějí. Nesmějí se tak moc přiblížit k Lordu Voldemortovi. A navíc, jejich složená duše by se ani takhle rozbít nedala. Lord Morttigol tedy má tři Viteály. Mocné magické předměty, které samy o sobě vládnou neuvěřitelnou silou a mocí. Potřebujete tyhle dva předměty získat a zničit jednotlivé částečky duše Morttigola. A samozřejmě nakonec musíte zabít samotného Morttigela.“
Skončil. V místnosti byly slyšet pouze plápolající plamínky svíček. Všem sedmi statečným se zatajil dech. Každému se na jazyk draly desítky otázek a v očích jim byla vidět nejistota.
Začala Leira: „Jak je máme zničit?“ zeptala se ledově klidně, až se po ní Malien nevěřícně podívala.
Mág se usmál: „Co myslíš, že ti řeknu?“ Leira se na něj zkoumavě podívala a pak řekla: „Že nevíte a že na to máme přijít sami.“ Nejvyšší mág přikývl a Malien se pro změnu nevěřícně koukala na něho. Zeptal se Reytack: „A máte ponětí jaké jsou ty magické předměty? Ty Viteály?“ Mág zavrtěl hlavou. Poté se rozprostřelo opět ticho. Ticho rušené pouze plápolajícími svíčkami.
„Myslím, že byste se měli vydat na cestu,“ prohlásil po chvíli mág. Kývli a jeden po druhém vycházeli na denní světlo. Každý sám se svými myšlenkami. Naposledy mohli přemýšlet sami za sebe a jak se jim chtělo. Byla to poslední chvíle. Pak už budou muset přemýšlet jenom spolu. Spolu jako jeden člověk, jeden nástroj. Ano, připadali si tak. Připadali si jako nástroj, který se vyvinul pouze za účelem zničení Morttigela, což by vedlo k oslabení samotného Voldemorta.
Všech sedm se naposledy zadívalo na osadu, která byla jejich domovem. Zahalili se do neviditelného pláště a vydali se na cestu. První zastávka vedla k hoře Taru. K magickému místu, kde magie proudí vzduchem jako ryby v jezeře.
Střídali se. Zatímco jeden šel vepředu, druhý vzadu, dva spali a zbylí tři je hlídali. Tři hlídající nesli před sebou spící neviditelné „bratry“, jak se překřtili. Vše bylo tak strašidelné. Chodili krajinou spálenou od ohně, zpuštěnou kouzly, udupanou utíkajícími lidmi a lovci, kteří utíkající honili. Nad touhle krajinou se v oparu vznášela paní smrt. Stejně tak jako nad tucty dalších krajů. Křik tupějících tu byl slyšet o po několika měsících, letech a nikdy neměl přestat. Byla to prokletá místa. Vzbudila by strach i v těch nejotrlejších povahách. I v těch nejmasovějších vrazích. Melian, Reytack, Leira, Jonas, Plean, Malien a Maharet takovými krajinami chodili jen velmi tiše, málem až posvátně. Hlavu skloněnou k zemi, pláště přetažené co nejvíc přes hlavu a hůlku v pohotovosti. Několik dnů takhle chodili, pili povzbuzovací lektvary, spali nejdéle 4 hodiny denně a většinou prohodili sotva 5 slov. K zbláznění. Naštěstí jejich první cesta měla brzy skončit. Aspoň na chvíli si dopřejí odpočinku a naberou síly k dalšímu a mnohem těžšímu úkolu. Najít první magický předmět. První se však museli o něm něco dovědět. A právě proto se zastavili v Taru.Uprostřed hory tady žil mnišský řád zvaný Torurové. Své zvědy vysílali na nebezpečná místa jen aby poskytovali informace k jednotlivým společenstvím, která přežívala a utíkala před samotnou hrůzou a její paní smrtí. Byli jako agenti. Vydávali se za služebníky významných pánů zla a temnot a ta sbírali informace. Ubývalo jich, ale oni se nehodlali vzdát. O sedmi statečných věděli už dávno. Už dlouho před jejich sestavením. Teď konečně nastala doba, kdy se setkají. Konečně spatřili tu poslední naději lidského společenství. Už nešlo o přežití jednotlivých ras. Už dávno ne. Tady už dávno šlo o přežití vůbec. O přežití každého, každého kdo sobě nosí ještě aspoň trochu dobra.
Opat Torurů sklonil hlavu před neviditelnými statečnými. Byl slepý, ale přesto věděl, že tam jsou. „Pojďte, pojďte. Jistě musíte bát velice vyčerpáni. Chodit několik týdnů pod neviditelným pláštěm…Raději nemluvit. Pojďte, nebojte se,“ kynul jim, aby ho následovali. Nebáli se, to ne, byli jen oslepeni krásou vnitřku komplexu. Dlouho neviděli tak jasnou oblohu, takovou čistotu nebo dokonce příjemný úsměv. Všichni je vítali s otevřenou náručí. Bylo až dojemné, jak k nim skláněli hlavy, jako k modlám. Nebylo divu. Oni jim bezmezně věřili. Oni jediní mohli zničit zlo, které si našlo cestičky už i mezi tou nejtvrdší skálou. Statečná procházeli mezi nimi v posvátné úctě. Nechali se dovést do komnat, nechali se obskakovat. Dokonce se bez kontroly napili nějakého utrejchu. Usnuli po něm.
Reytack se prudce posadil. Byl již tma a v místnosti bylo také velké šero. Zamrkal a rozhlížel se kolem sebe. Ano, byl tam, kde před několika hodinami usnul. Oddechl si a rychle se vyhrabal, aby nalezl ostatní. Poklidně spali ve svých komnatách. Až na Maharet. Tu našel s opatem. Povídali si. Oba v tureckém sedu o něčem rozjímali. Nechtěl je rušit a proto pomalu dveře zavíral. „Přisedni,“ pokynul opat. Reytack se posadil a tiše poslouchal staré fénické písně. Brzy přišla Leira. Po ní Jonas s Malien. Plen a Horen. Celá sedmička byla znovu pospolu. Všichni vypadali čerstvě.
„Vaše cesta teprve započala. Nyní před vámi stojí první velká zkouška. Musíte najít první a s ním zároveň i druhý viteál. Vše je na sobě velice závislé. Ve stejnou chvíli musí být z podstavce zdviženy oba viteály, aby se to nikdo nedozvěděl.“
„Naznačujete, otče, že se máme rozdělit, že ne?“ Zeptala se váhavě velitelka, výdkuně Maharet. Kývl. „Jeden Viteál, dýka mraků, je ukryta za dvěma elfskými branami a Merlinova hůl je ukryta hluboko podzemí, kam nemůže vstoupit jen tak někdo.“ To je vše, co vám mohu říci. Nic více nevíme a ani nemůžeme včas zjistit. Dnes si odpočiňte a pak se znovu vydejte na cestu.
Všech sedm statečných si nechalo donést spací elixír. Bez jakéhokoliv domlouvání ho všichni vypili a usnuli. Probudili se opět následující den. Své věci, se zásobami a vybavením, měli sbalené pod svojí postelí. Malá bludička je pak vyvedla ven. Bez okolků nasadili pláště a vydali se za Maharet, která je vedla daleko odsud. Tak daleko, aby se nemohlo přijít na to, odkud přišli. Po několika hodinách konečně zastavili. Museli se domluvit.
„Je to jasné. Musíme se rozdělit a myslím, že všichni víme jak a proč,“ začala hned Maharet.
„Možná mi to není zcela jasné, ale tipuji, že se musíme rozdělit po 3 a to ve složení Malien, Horen a někdo a já, Leira a někdo. Malien a Horen protože jsou to elfové. Malien, víly k elfům přece patří. A za dvěma elfskými branami,“ snažil se vysvětlit Reytack.
Mahrate pokývala hlavou: „Ano, nějak tak. Zbývám však ještě já, Jonas a Plean.“ Všichni se zamysleli. Nakonec šla Maharet do podzemí s Reytackem a Leirou a Plean s Jonasem šli s Malien a Horenem. Leira tušila kam jít. Vlkodlačí smysly zbystřily podezření cestičku. Horen, jako elf, měl základní vědomosti elfů a o dvou elfích branách už slyšel. Tak také tušil kam jít. Jenže pořád netušili, jak zjistí, že oba viteály byly zdvihnuty zároveň.
„Co takhle telepatii?“ pípl Jonas. Oči všech se otočily k němu. „Copak ji umíš?“ Zvedl hlavu a hrdě pronesl: „Ano, učil jsem se to.“ Maharet přivřela oči a zjišťovala: „Jsi si jist, že to umíš?“ Jonas kývl. Uvěřili tedy. Co jiného jim zbývalo? Nic.
Jejich cesty se rozdělili. Síla, proudící z jejich pouta, oslábla a nemohla sloužit všem zvlášť. Mohla být použita pouze, když byli stateční pohromadě.