Semínko pampelišky
SEMÍNKO PAMPELIŠKY
Tenkrát jsem bylo ještě malé semínko obklopené několika mými dalšími sourozenci. Na naší mamince – pampelišce, tenkrát rostly krásné žluté květy, které byly krásné především tím, že nám daly život. Na konci období – tedy časů, kdy slunce začínalo prudce pálit, se tyto žluté lístky začaly měnit, začaly umírat a tím nám daly život.
Byly jsme malá bílá chmýříčka, která držela na naší mamince jen silou vůle. Měly jsme všichni strach z větru. Maminka nám popisovala, jak dokáže být krutý, jak dokáže všechno zničit. Také ale popisovala, jak dokáže být něžný, potřebný a také vlastně díky němu vznikla naše máma a následně pak i my.
Jenže i přes všechno to dobré jsme z něj měly velký respekt s jistou dávkou strachu. Bály jsme se, že jednou pořádně foukne vítr a my v těch jeho spárech zemřeme.
Maminka nás připravovala na to, že jednou ji musíme opustit a založit si své vlastní „bydliště“, jenže jsme měly i přesto strach, že jestli ten děsivý vítr zafouká dřív, než má, tak budeme ztraceni.
Čas plynul a my po pár dnech cítily, že je čas na naši cestu a na další etapu v našem životě. Většina mých sourozenců nás opouštělo a já se držel do poslední chvíle. Když nadešel ten čas, tak jsem mělo čím dál větší strach, bálo jsem se, že to nezvládnu a že budu ztraceno.
Maminka mne chlácholila a díky ní jsem se konečně pustilo a ….
Nelitovalo jsem, nikdy toho nebudu litovat. Ten den foukal příjemný větřík, který byl okolím velmi vítán. V tu chvíli jsem poznalo jeho dobrou stránku. Jeho proudy mne unášely. Plachtilo jsem v těch okouzlujících vlnách letního vánku a pozorovalo okolí. Několikrát jsem mělo strach, že spadnu, ale vždy mne zachytil jiný proud, jiný vánek. Ty mne pak braly na výlety po okolí. Byl to takový bonus. Po několika krásných minutách – těch nejšťastnějších v mém životě – mne tyto vánky zanesly zpět do hlavního proudu, který mne neustále překvapoval – svou jemností, rychlostí i tou volností, kterou jsem mělo tu čest chvíli poznat také.
Pak ale má trať skončila a zlatavé pole, které se rozkládalo pode mnou, se neustále zvětšovalo. Dopadlo jsem přímo do jeho středu do krásných zlatavých klasů pšenice.
V tu chvíli jsem pomyslel na maminku, která jistě v tu chvíli umdlévala… - byla by na mne hrdá.
Komentáře
Přehled komentářů
:-D:-D:-D ... :-D :-D mám k tomu dodat něco víc :-D ???Né v poho..ty se tky nesměješ těm mojim :-D a ty sou upa o něčem jinym,než o nějaké pojebané romantice :-D mužu tady používat svuj slang??:-D okay!Faltus Ty seš piča:-D :-D :-D srry mi to nedalo :-D :-D :-D mě pak určorozsekáš , třebas až pujdeš ze schodu :-D :-D :-D ... ti ukážu ty moje stránky www.myromance.blog.cz ... dělám si reklamu :-D :-D zatím tam toho moc není :-D
Oh!
(Macina, 18. 3. 2008 18:09)