Pokračování příběhu 2
„Rilley, držte ho. Skrčte se na něj, jakoby jste byli oba mrtví, honem!“ křičel vysoký muž s hůlkou v ruce na mladičkého kouzelníka. Mladičký kouzelníček vypadal vyděšeně, třásla se mu kolena a v obličeji měl prapodivnou barvu. Byl to nováček v Řádu. „Tak dělej!“ zařval znovu kouzelník na zkoprnělého Rilleyho. Právě kolem proletěla kletba. Rilley bleskurychle padl k zemi, vypadalo to opravdu věrohodně. Přesně tak, jako by byl kletbou zasažen. Schoulil se na bezvládné tělo a štkal do jeho košile. Bože, jak on se bál. Chtěl si troufnout, chtěl vše,m dokázat, že za něco stojí, že není slavný jen kvůli jménu svého otce. Že není jenom potomek slavného Harryho Pottera. Jeho myšlenkám učinil přítrž skřek, který se vydral z jeho úst. Poté zůstal ležet stejně jako tělo pod ním.
„Rilley! No tak!“ třásl s ním muž, který ho předtím donutil hlídat tělo, které leželo pod ním. „Není…?“ zarazila se vysoká bruneta. Muž ho přetočil na bok. Naskytl se jim ošklivý pohled. Znetvořené tváře Rilleyho, pootevřená ústa olemovaná krvavými šrámy, ruce pokroucené pod sebou. „Panebože,“ ozvalo se ze zadních řad. Muž se k němu shýbnul a jemně položil ruce nad klíční kost Rilleyho. „Žije!“ Okamžitě ho kouzlem vznesli do vzduchu. Muž stejným způsobem zkontroloval i muže ležícího pod Rilleym, avšak u něj zavrtěl hlavou. Naposledy se rozhlédl po nedávné bitvě. Tolik padlých. Smutně zakroutil hlavou, pevně chytl Rilleyho v bezvědomí kolem pasu a ozvalo se hlasité „prásk“.
„Co se tedy stalo! Joane, mluv kruci. Co se stalo?“ vyzvídala blonďatá žena. Za ní seděli asi dvacet postav. Všichni měli strnulý a nedočkavý výraz. Jedna drobná brunetka plakala a ručila tak jinak hrobové ticho. „Napadli nás Orilo, napadli. Šli jsme na průzkum, přesně podle plánu, když se najednou ze všech stran začalo blýskat od právě vypuštěných kleteb a kouzel. Kohl to zasáhl jako první. Nařídil jsem Rilleymu, aby ho kryl. Pak jsem utíkal dál do boje. Naštěstí se jedna naše skupinka opozdila vzadu a vtrhla smrtijedům do zad, čímž jsme získali jistou nadvládu. Smrtijedi naneštěstí pochopili, že nemají šanci a hromadně se přemístili. Při slovu „naneštěstí“ některé osoby zvedly překvapeně hlavu. Nechápaly, jak někdo tohle může říct. „Joane, co jsi to řekl naneštěstí? O čem to mluvíš?“ zvedla se jedna osoba s kápí. „Unikli, mohli podat hlášení a my jsme je nemohli zlikvidovat,“ namítl na oplátku Joan. „Ale přece, přemýšlej..“ namítla osoba. Nestihla však doříct, co měla na srdci, protože ji Orila zarazila: „Myslím, že každý si potřebuje odpočinout a vstřebat nové ztráty. Zítra zajdu za Rilleym, zjistím, co s ním je.“ Po těchto slovech se všichni téměř neslyšně zvedli a kvapně odešli dveřmi na druhé straně místnosti. Nepadlo jediné slovo.
"Kap, kap. Kap, kap. Kap, kap." Dlouhou prostornou chodbou, ozářenou nepřirozeným bílým světlem nemocničních zářivek se rozléhá pravidelný zvuk. Voda ze špatně zavřeného kohoutku kape do plechového umyvadla. Schoulené postavě na sterilním lůžku to připadá, jako by ji někdo zatloukal kladivem do beznaděje. Rukama si zacpává uši, snaží se zbavit pocitu rozskočené hlavy. Přes prsty se tlačí od stěn odrážené tisíceré "Kap, kap.". zatřásl se a chvění mu proběhlo celým tělem. Přitiskl ruce ještě zoufaleji na uši, i když věděl, že je to marné. Snaží se to přece neslyšet celou noc. Najednou uslyšel ještě něco. Tichý, šouravý zvuk, který se ozval vždy jako dozvuk toho protivného kapání. Pomalu otevřel oči. Z hrdla se mu ozvalo něco mezi zachrochtáním a zaúpěním.
Cítil, jakoby jeho tělem prostupoval chlad. Chlad doplňován ohněm, chlad postupně naplňující každičký kousek jeho zmrzačeného těla. Když ten chlad naplnil každičkou buňku v jeho potrhaném těle, cítil, jakoby se ho něco vevnitř uchopovalo. Jakoby všechny orgány, jeden po druhém, neopatřily jemu, jakoby je ovládalo něco jiného. Něco, co sídlilo uvnitř jeho těla. Třeštil oči, bělal hrůzou, ale z hrdla se mu už žádný jiný zvuk neozval. Křičel, snažil se křičet z celých plic, ale z úst mu skákaly jen sliny bez doprovodu hlasu. Bez hlasu ani bez žádného náznaku nějakého tónu. Oči mu bělaly a červenaly hrůzou, z čela mu tekl pot, jako by mu ho někdo lil na hlavu a on pak stékal. Postupně cítil jak mrazivý pocit jde nahoru. Zanedlouho to cítil i v hlavě. Poté cítil, jakoby on, jeho já, jeho vnímání bylo odsunuto někam do pozadí, do role diváka, který jen vidí to, co jeho tělo dělá. Nevěděl, co se děje. Nic necítil, nic nemohl dělat, jen přihlížet. Neexistovalo zavření očí, nádech. Jeho tělo náleželo někomu jinému. Postupně se zvedalo a vytrhalo ze sebe všechny přístroje a hadičky.
Do pokoje tiše vstoupila sestra. Nic netušíc šla až k lůžku, které však objevila prázdné. Zařvala. To byl však poslední čin na tomto světě. Zezadu k ní přistoupilo tělo Rilleyho a prudkým škubnutím jí zlomilo vaz. Rilley vše viděl, ale nemohl nic dělat. Křičel uvnitř své hlavy, ale bezúspěšně. Jeho těla se chytil démon. Otevřel okno a skočil. Těsně nad zemí se však proletěl oblouk, jako nějaký ptáček. Letěl k místu, kde proběhla bitva mezi Řádem a smrtijedy. Na bojišti se hluboce nadechl a hlasem o několik oktáv hrubším, hlasem, který nemůže vlastnit snad žádný kouzelník ani mudla na téhle zemi, promluvil: „Už jdu můj Lorde.“ Pouhým pohledem vykouzlil nad bojištěm Znamení zla a přemístil se na stejném místě jako předtím utíkající smrtijedi.
Rilley byl ovládnut démonem. Démonem, který byl ve službách lorda Voldemorta. Nebyla to kletba, co Rillyeho zasáhla na bojišti. Byl to démon zhmotněný do pouhé energie. Nyní si Voldemort připadal opravdu neporazitelný. Vše měl naplánované a pomocí Posla temnot si konečně podmaní svět, který vzdoruje už nějak moc dlouho.
Voldemort se pousmál: „Vítej můj nový služebníku.“ Rilleyho tělo se uklonilo: „Lorde.“ Voldemort pokračoval: „Tak, nyní můžeme začít s tvojí přeměnou.“
TO BE CONTINUNED