Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pokračování příběhu 1

20. 8. 2006

ObrazekSkupinka asi 50-ti lidí seděli u jednoho velkého ohně jehož plameny sahaly až téměř k mrakům, které se na obloze honily. Někteří se mdle dívali do šlehajících plamenů, někteří se šeptem bavili s jinými. Vypadalo to jako normální tábořiště. Jenže zdání klame. Ze skupinky lidí sedících u ohně šel cítit strach. Ustarané obličeje, neustálé otáčení se a okukování okolní krajiny bylo jasným důkazem.  Z jednoho stanu vyšla vysoká zachumlaná postava. Všichni se okamžitě napřímili a ztichli.

„Jsme všichni?“ zeptala se postava pevným hlasem a chvíli vyčkávala. Všichni se začali zvědavě rozhlížet. Po odmlce postava pokračovala: „Mí druzi, vím, že je to nanejvýš úmorné, ale zítra musíme opět pokračovat dál. Víme všichni, co by se stalo, kdybychom tu zůstali.“ Pár lidí zamručelo, ale nikdo výslovně neprotestoval. Postava poté pokračovala znovu: „Jako vždy, pošleme zpět, do míst, kudy jsme procházeli a zastavovali, někoho, kdo zmate naše pronásledovatele.“ Opět se odmlčel a pak řekl: „Patilo, Koin a Hero.“ Všichni tři jmenovaní se hrdě zvedli bez ohledu na jejich strach ve tváři.

Patilo se ozval: „Aleku, máme jít až ke Krvavým rohům?“ Sice už dopředu věděl, že odpověď je ano, ale naděje v jeho vnitru přeci jenom ještě doufal, že ne. Postava v kápi, Alek, smutně kývl. Poté se rozhlédl po sedících lidech, otočil se a zalezl do svého stanu. Po něm se začali rozcházet i ostatní.

           Ráno vypadalo jako z malebné pohádky. Tenká ještě neporušená vrstva sněhu se leskla v žíznivých paprscích slunce. Jinovatka pokryla větvičky statných buků. Les byl tichý až na malou mýtinku, kde se skupina otrockých uprchlíků balila na svou další pouť. Na pouť vedoucí ke svobodě, do Normandie. Trvalo jim hodinku než se složili do útvaru a vyšli. Za nimi zůstaly tři postavy- Patilo, Koin a Hero. Když se ostatní ztratili z dohledu, vyšli i oni, ale opačným směrem.

            Po dvou dnech dosáhly vrcholů Krvavých rohů. Všichni tři šli obezřetně, sotva dýchali a u pasu si drželi dýku. Sice obyčejná dýka jim proti smečce vlků nepomůže, ale dodává jim alespoň trochu jistoty. „Do soumraku zbývají dvě hodiny,“ řekl znale Hero. „Naštěstí už tam budeme,“ dodal Koin. Patilo se jen usmál. Jistě, i on se bál, ale nedával to najevo jako nejmladší Koin.

Po několika dalších mílích se konečně dostali k místu, kde několik dní pobývali. Hero si oddechl, ale pak spustil naštvaně: „Proč nás posílá zametat stopy až, když jsme od toho místa vzdáleni na míle?“ Nikdo nevěděl odpověď na tule otázku. Všichni se raději pustili do schovávání a vyrábění falešných stop. Když bylo bývalé tábořiště upraveno, všichni tři dělali falešné vodítko pro otrokáře, kteří je již několik týdnů pronásledují.

„Prásk,“ ozvalo se táhle po celém úpatí. Všichni tři se napřímili a vyděšeně se podívali směrem, odkud přišel výstřel. Patilo přiložil ucho ke zmrzlé zemi a zaposlouchal se. Poté se rychle zvedl: „Několik koní, musíme pryč. Pojďme do předu. Rychle!“ Rozutíkali se směrem dopředu. Běželi velice rychle, strach byl jejich motorem, ale rychleji už to opravdu nešlo.


... "Rychle, musíte přidat, doženou nás!", popoháněl je Patilo. Sám ale věděl, že nemají šanci ani trochu zrychlit. I on sám už byl na pokraji svých sil. Konečně! Oči všech ze skupinky se upřely na most přes skoro zamrzlou řeku. Uprostřed mostu zela díra, dlouhá jako dospělý člověk. Patilo byl v čele. Pohled na most mu dodal sílu, on jí využil a skočil. Díra byla za ním. Dnes je v bezpěčí. Rychle odstoupil od okraje, aby nezavazel ostatním. Další dva lidé se odrazili. Jeden dopadl v pořádku vedle Patila, druhý se však odrazil příliš brzy a zemská přitažlivost ho zradila. Jednou rukou se však zachytil okraje ledového mostu. Patilo i jeho druh rychle přiskočili k pomoci. Zachycený muž k nim s nadějí vzhlédl. Kdyby spadl do řeky, byla by to jeho jistá smrt. Vlci se vody nebojí. Patilo vrhl zkoumavý a přitom poděšený pohled k druhé straně mostu a poté chytl nešťastníka za ruku. Podařilo se jim ho vytáhnout na bezpečnou druhou stranu mostu. Jako na povel se všichni tři obrátili ke druhé straně. Něco se tam dělo. Patilo soustředěně přivřel oči. Ještě tam chyběl třetí z výpravy. Jmenoval se Koin a byla to jeho první výprava. Pak ho spatřili. Koin byl poměrně otylý a neběhal tak rychle jako jeho společníci. "Skoč!", vykřikl ten, který skočil po Patilovi. Koinovi se po tváři rozlil úlevný úsměv, když je uviděl. Přidal rychlosti a za chvíli byl na okraji díry. Chystal se ke skoku. Náhle se ze zasněženého lesa u mostu z "nebezpečné" strany ozvalo táhlé vytí. ...

S leknutím se otočil, zakoplo a spadl kousek od díry v mostu Mezi stromy se zableskla světýlka z pochodní. Úplně na kraji lesa se začaly míhat malé stíny. Vlci už přiběhli.

 

„Koine, pohni si, dělej,“ křičeli na něj sborově oba jeho společníci, „rozběhni se znovu.“ Koin se namáhavě postavil, rozběhl se o kousek dál a znovu se rozbíhal na most. Když už se odrážel, ozvalo se hrůzostrašné vytí znova a v ještě větší síle. Leknutím sebou škubl, sjela mu noha a Koin byl vydán smrtelně ledových proudům tekoucí řeky. Patilo a Hero zděšeně pozorovali, co se děje. Zírali do vody, ale Koin se nevynořil.

„Pojď,“ táhl Hero Patila pryč, „musíme.“ Patilo se jako ve snách zvedl a otočil se s úmyslem běžet pryč. Jeho srdce muselo přežít další šok. Asi dvacet metrů před nimi stálo pět jezdců na koních, otrokáři honící je už po několik týdnů.

„Nemáte kam utéct, vzdejte se,“ vyzval je jeden z otrokářů. Hero se podíval za sebe k mostu, pak na Patila a pošeptal mu: „Jdeš se mnou?“ Patilo přikývl, přihlouple zamával otrokářům a pozadu skočil do propasti. Hero pokrčil rameny a skočil za ním.

            Karavana uprchlých otroků pak postupovala dále. Po 48 hodinách jim bylo jasné, že Hero,Koin a Patilo s již nikdy nevrátí. Ale oběti musely být přinešeny. Byla to cena za svobodu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář