Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pod rouškou tmy

31. 8. 2006

POD ROUŠKOU TMY

Co na nás čeká v černé noci?

V černé mlze ovíjející tělo,

máme šanci dovolat se pomoci?

Proč to tak tajemně znělo?

 

   Obrazek         Ležela a nemohla usnout. Z ničeho nic se zvedla a přešla k oknu, bylo dokořán rozevřené. Noc byla mírně chladná a příjemně ničila tepelné zóny způsobené denním sluncem.

 „Ne, horkem to není,“ zavrtěla hlavou a skočila zpět do rozestlaného lože. Proč tedy nemohla usnout? V hlavě se jí honily nejrůznější myšlenky. Každá byla jiná a každou chvíli se jedna objevila jako, když vyletí gejzír horké vody. Něco jí nedalo spát a silně ji to znepokojovalo. Více než to, že už tři hodiny nemůže usnout, jí rdousila nevědomost. Nevěděla proč nemůže spát. V pokoji byla sama, její společnice odjela na prázdniny k rodičům. Zírala tupě do šedých stěn a snažila se na nic nemyslet. Nešlo to. I když jen skenovala šedé zdi a snažila se myšlenky držet zpátky, každou chvíli jí jedna utekla a předvedla se i když měla dívka otevřené oči. Bylo to jako promítání nějakého neznámého filmu.

 

Hustým porostem se dere,

spletitý koš obrazů.

Ticho do uší pere,

na jazyku chuť starých podrazů.

           

Znovu vyskočila z postele. Tentokrát to nebylo jen z nudy nebo kvůli desáté kontrole otevřeného okna. Něco tak strašlivě prořízlo ticho, že podmíněný reflex ji vymrštila nohy. Instinktivně se přikrčila, jako lvice číhající na kořist. Opatrně se rozhlédla kolem sebe i když s jistotou věděla, že zvuk přišel z úplně jiné části.  Nuda z neustálých pokusů o spánek a noční ovzduší  z ní udělalo lovkyni. Ačkoliv byla všude tma alias hrůzné stvoření všude okolo, vydala se na průzkum. Tiše otevřela dveře. Staré panty zakvílely, tak divoce, že se snad lekly i ony samy. Následovala dramatická chvíle ticha. Poté se ozvaly šouravé kroky. Být někdo jiný vzhůru jistě ho zaplaví minimálně nepříjemný pocit. I když to nebylo žádné monstrum, jen dívka, která nemohla spát a rozhodla se prozkoumat taje noci, znělo to tak. O dosud plápolající krb rožnula první pochodeň, na kterou narazila. Syčící plameny olizovaly dřevo a při tom vrhaly stíny připomínající noční přízraky. Na ozářených stěnách kolejní místnosti se jich hemžily desítky. Létaly sem a tam jako kdyby se divoce vrhaly na svou kořist.

 

Nepátrej v noci tajemné,

nevíš, co tě čeká,

nečekej nic od temnoty posedlé,

zvlášť, když ti mráz po zádech běhá.

 

Otočila se a vydala se k východu. Již těsně u něj jedno z polen zapraskalo a polonahá dívka se tak lekla, že část popela z pochodně ji popálilo noční košili. Nevěnovala tomu velkou pozornost a raději se, tišeji než myška, vykradla z kolejní místnosti. Pomalu zrychlovala krok a kochala se pohledem z oken, které míjela na nádherně svítící hvězdy. Svítily tajemně a varovně blikaly. A nebo ne? Možná už měla jen tik z té několikahodinové tmy, do které bezmezně zírala. Její bosé nohy capaly po chladných dlaždicích, jako by odkapávala voda. Podivena tímto jevem se zastavila. Zvuk přestal. Stejně nečekaně, jako spadne hvězda, se v její hlavě objevila jedna z myšlenek- stojí tu polonahá, celý hrad spí a bůhví, jakým životem žije hrad v noci, co vše se probouzí, aby nasytilo své touhy. Otřepala se a vyplašeně se rozhlédla. Rychle se rozběhla směrem k astronomické věži. Kapot jakoby znovu začal. Vyděšeně se zastavila, stejně tak rychle přestal i zvuk. Zkušebně udělala tiché dva kroky. Tak tiché, že by i nejlepší špion záviděl. Kapání se ozvalo. Teď už si byla stoprocentně jistá, že to nejsou její kroky. Otřepala se strachem, ale zvědavost jí strkala dál. A tak se chodbou hradu ozývaly kroky dívčiny sladěné s kapacím doprovodem.

 

Dbej varování,

kočíruj své touhy, ještě je čas,

nikdo neuslyší tvé naříkání,

můžeš bezvýsledně volat zas a zas.

 

Kapky jakoby měly terapeutické účinky a dívku uklidnily. Tempo opět zmírnila a se zrcadlením v očích pozorovala panorama krajiny kolem. Z nabytého míru ji, ale vytrhl táhlý, vlasy rvoucí zvuk. Zněl jako otevření dveří, které nikdo neotevřel snad dvě století. V pozadí tohoto zvuky se ozvaly drnčící řetězy. V dívce by se krve nedořezal. V tu chvíli spadla všechna její odvaha na zem, stejně jako pochodeň, která v úleku vyklouzla z dívčiných prstů. Chtěla se otočit a utíkat zpátky, tak odkud přišla, ale nohy sevřené v křečích strachu ji držely přikovanou na místě. Bělmo z očí ji začalo perleťově zářit, ruce se klepaly, jako ruce narkomana, který nedostal svoji dávku a ústa se jen otvírala a zavírala jako v agonii. Před chvíli jí v hlavě znělo jen melodické ticho a nyní jí tam hučelo a ječelo, ať běží. Konečně odlepila ztuhlé nohy z ledové dlažby a rozutíkala se.  Ani dvacet metrů neuběhla, když se znovu zastavila. Bylo to zastavení, jako náraz na stěnu. Dívka se svalila na zem a silou si držela vlasy. Nebylo to zastavení o neviditelnou stěnu, ale ještě větší příval strachu, který způsobilo mihnutí se stínu, tak moc podobného přízraku, několik metrů přímo před jejíma očima. Dívka omdlela a chodbou se roznesla dutá rána doprovázená zvuky kapání jedné kapky za druhou. Každých pár sekund se ozvalo tiché prosvištění, jakoby meluzína cvičila.

 

Nedbáš-li pokusů o zastavení,

řežeš si pod sebou větev,

zapneš od bomby nastavení,

bomba, která značí jedno: „Budeš MRTEV!“

 

Stejně rázně, jako švihnutí proutkem, všechny ty proklaté zvuky ustaly. Svištění bylo zakončeno krátkým zašuměním. To, jak čtyři páry nočních přízraků, tiše sestoupily na zem. Lačně pohlédly na nehybně ležící dívku. Jeden z nich ji vzal za ruku a táhl ji až několik pater dolů, do sklepení. Znovu se ozval zvuk trhající uši, drásající nervy a zrychlující tep srdce. Čtyři přízraky i s nápadně bledou dívkou zmizely za nimi.

 

Za své chyby si může každý sám,

mladistvá nerozvážnost- hřích možný.

A proto radím Vám:

„Nestačí být jenom zbožný."

 

Dívka se probrala. Pronikavá pachuť čpavku a krve jí týrala nos, její oči bolestivě narážely na tmu. Uši se chvěly a hlasivky byly připravené zaječet při jakémkoliv šustnutí. Panická hrůza ji obklopovala společně s tmou kolem ní. Zběsile, bez toho, aniž by věděla, co dělá, se zkoušela postavit, ale vyděšené vzdechy, drandění kamínků a vzteklé řinčení řetězů bylo jediným výsledkem. Z úst ji kapala pěna, byla na pokraji psychického zhroucení. Toto utrpení přerušilo rázné zavytí vlkodlaka. „

Kde se tady vzal? Chystá se ji sežrat? Prosím, prosím, ať to udělá rychle!“ běželo jí v hlavě. Vytí, ale utichlo stejně rychle, jako se objevilo. Dívka se jím naneštěstí vzpamatovala. Zanedlouho poté se ozvalo duté rány někde shora. I přes tmu zavazující jí oči, se snažila prokouknout, ale nešlo to. V hlavě jí blikla další myšlenka, jedna z těch, které ji pronásledovaly celý večer. Takhle nějak to vypadá v hrobě? Všude tma a zabíjející ticho?

Po další odmlce se ozvala rána a následné dopady něčeho, co bylo právě rozdrceno. Někde před ní se otevřely dveře a chladné ruce ji odpoutaly a táhly někam ven. Světla ohňů ji naprosto oslepily. Konečně, konečně začala rozpoznávat siluety předmětů i nějakých osob. Cítila teplo spalujícího žáru, které ji pomohlo odlepit semknutá víčka od sebe. Podívala se kolem dokola a stáhla tvář v překvapivém a děsivém úšklebku. Muž, kterého zahlédla, byl poslední obraz, který spatřila. Pak už jen padala do hluboké jámy, kde už cvakaly nenasytné zoubky. Naposledy zařvala a to byl její poslední výdech. Pak už se voda pod ní zbarvila krví a divoký skřek se jen nesl ozvěnou vlhké jeskyně.

Poruč své zvědavosti,

ukaž jí, kdo je pán,

ne každému je osud dán,

být zvědav se nevyplácí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ZZzz

(Veena, 22. 12. 2006 13:12)

Teda ... Brr. Tak to vypadá když je někdo náměsičnej?