Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Otrok a mág

7. 3. 2008

OTROK A MÁG

 

Pod pražícím sluncem se kryly dvě osoby. Měly štěstí, že narazily na jeden z mála Obrazekhájků, který vede do Gallaly. Starší muž krytý šedým pláštěm byl očividně vystrašený. Pod svým pláštěm se krčil sílou starostí a strachu.

Muž vedle něj ukazoval své tělo a jediným kouskem šatu mu byla šedá potrhaná tunika. Na zápěstích ho zdobily dlouhé jizvy. Některé ještě byly kryty drobnými strupy. Očividně to byly ruce otroka.

Zatímco jeho společník se neustále rozhlížel kolem sebe, otrok v jeho společnosti se nechával pohlcovat paprsky egyptského slunce. Užíval si svobodu a vzduchu, který uzdravoval jeho duši. Vydržel by tam stát celé hodiny, kdyby jej jeho druh nevyrušil.

„Při Sethově smrdutém dechu! Nestůj tam jako maják! Ještě si nás všimnou a ty půjdeš zpátky do dolů a já na královský dvůr na hranici!“ syčel vyčítavě. 

Otrok mu věnoval jeden dlouhý pohled, ale nakonec poslechl a usedl do stínu kokosové palmy, která poskytovala alespoň malý kousek blahodárného stínu.


            Po pár hodinách, kdy už slunce padalo za obzor, se vydali na cestu. Neměli téměř žádná zavazadla, jen kožené měchy s vodou a brašnu s jídlem. Před nimi se rozprostírala jen poušť, ale průvodce věděl kam jít. Otrok jej mlčky následoval.


            Trvalo několik hodin, než se dostali k další oáze.

„Při sladké Isis, konečně jsme tady,“ oddechl si starší muž a kapesníkem si utíral zpocené čelo.

„Nemůžeme se zdržet dlouho,“ promluvil otrok po několika hodinách cesty konečně. Na to, že byl již od mala otrokem, mluvil rozhodně a sebevědomě. Muž se na něj obrátil s otazníkem v očích.

„Proč?“

„Sledují nás, půl tuctu koní z faraonovy gardy,“ řekl sebejistě. Jeho průvodci se to nezdálo:

„Jak to můžeš vědět?“ promluvil s tónem a výrazem typického dvořana.

„To bys měl vědět ty sám, když mě vedeš do Gallaly jako učně,“ odpověděl tajemně. Muž se odmlčel, ale po chvíli spokojeně zamručel. „Dobrá tedy, zanedlouho vyrážíme.“


            Zrovna, když se zvedali k odchodu se mladý otrok zahleděl směrem zpět, ke Karnaku. Zkoumavě pozoroval obzor a přemítal, zda je to jen úkaz oblohy nebo se zvedá prach. Jestli se zvedá prach, tak jsou ztraceni!

„Musíme si pospíšit,“ pronesl směrem ke svému průvodci. Popoháněl ho k rychlejší chůzi, ale oba nebyli na takové túry zvyklí. Kdyby si chvíli neodpočinuli, hrozilo by jim, že skonají uřícením a stanou se tak vděčným cílem obživy pouštních živočichů.

„Gallala nebude daleko!“ oznámil otrokovi. Otrok přikývl, čekal to. Cítil blízko mágovu přítomnost. Jenže prach za obzorem se neustále zvětšoval. Jsou už jen pár mil za nimi.


            V čele malé švadrony koní jel mladý vojevůdce, který byl faraónem právě povýšen do hodnosti Hlídače otroků. Nejdivnější otrok ze všech egyptských a snad i celosvětových otroků a zrovna ten uteče. A proč vůbec utekl kruci? Ptal se sám sebe v duchu. Jen pár dní v nové funkci a hned poprask. Jestli ho nechytí, tak bude faraonovi pro smích a pak pro vylití vzteku.

Při této myšlence koně kopl do slabin a zvýšil si tak náskok před ostatními vojáky z jeho švadrony. Nešlo mu ani tak o toho otroka, jako o jeho pověst. A tento vojevůdce byl typická kariérista, takže byl schopný udělat vše!


            Otrok a jeho průvodce rychle přidali do kroku, ale i tak se prach za obzorem neustále přibližoval. Z průvodce tekl pot v proudech a měl nezdravě červenou barvu. Pomalu se připravoval na smrt, zatímco otrok, který byl jeho společníkem na této cestě, utíkal se zavřenýma očima s hlavou mírně nakloněnou k nebi.

            Dlouho to nevydrželi, museli si dát přestávku. Zrovna, když si ale sedali, vyjeli za vzdálenou dunou jezdci na koních. Ten, jež je vedl velice spěchal, měl několika metrový náskok. Oběma mužům se v očích zračil děs. Před očima jim běžel jejich život a následky tohoto útěku.

Rezignovaně čekali, jako na smrt, což jistě smrt byla, na vojáky, kteří k nim zuřivě přibíhali a řvali na ně nejrůznější nadávky a věci, které byly jasné.


Zrovna když vojevůdce s úlisným úsměvem seskočil z koně, zem se zatřásla. Zvedl se písek, který všechny srazil zemi.

Když se konečně vyjasnilo a vše bylo v pořádku, vykvikl jeden z vojáků a překvapeně zíral několik metrů před něj. Stál tam stařík, který vypadal, že na něj smrt vztáhla už jeden ze svých ohavných pařátů.

Dlouhá bílá brada sahala až téměř po bílou tuniku, která kryla to, co tam mělo být a nebylo. I když vypadal staře, pohyboval se s čilostí mladíka pod bílými vlasy a vousy se skrývaly bývalé mladické a krásné rysy. Díval se na scénu před sebou.


„Co se děje, kdo mě volal?“ zeptal se s moudrostí v hlase. Otrok, který měl ruce už téměř svázané provazy, se maličko přikrčil, když řekl: „Já, mágu!“

Taita se na něj mlčky podíval. Nedal najevo žádný svůj pocit, jen v očích se mu blýsklo.

„Ty jsi Daren?!“ zeptal se, i když věděl už předem odpověď. Otrok kývl.

Taita se pousmál: „Na tebe už nějaký čas čekám.“

Mávnutím své hole uvolnil provazy a otrok se postavil za Taitu.  Nikdo se neopovažoval nic namítat. Taitovo rozhodnutí platilo stejně jako faraonovo a navíc mu faraon byl více, než nakloněn. Snad mu to vysvětlí, problesklo vojevůdci hlavou a kývl na Taitu.

Dal povel svým vojákům a vydali se tak na cestu do Karnaku. Taita, otrok Daren i jeho průvodce se dali opačným směrem, ke Gallale, kde začne výcvik dalšího učence…

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář