Komáří den
KOMÁŘÍ DEN
„Bzz, to už je zase ráno?“ protíral jsem si oči a ostřil do na východ, odkud mě právě začínaly lechtat první paprsky. Další krásný a teplý den, pomyslel jsem si a radostně se protáhl a nechal se nahřívat paprsky. Vzpomněl jsem si, jak jsem tuto zimu trpěl. Oko jsem se bál otevřít, aby mi neumrzlo. A teď? Teď si přímo lebedím na slunci, které se už od rána usmívá a láká lidi k vodě, kde se zase královsky najím.
Postupně se vedle mě začalo ozývat další bzučení.
„Ááá, dobrý ránko hošíci,“ pozdravil jsem je vesele a oni mi to vesele oplatili. No jo, léto je léto, kdo by nemiloval každý den.
Počkali jsem, až se vzbudí celé hejno a s radostným bzučením jsme opustili náš močál, náš domov. S bandou mích nejbližších, seznámím později, jsme se rozhodli, že tentokrát si maličko zaletíme. Je přece jenom léto a to láká k cestování a objevování nového.
Všichni jsme to s nadšením odbzučeli a vydali se na dalekou cestu k přírodnímu koupališti, které jsme ještě nikdy neviděli, ale po dlouhých zimních večerech, kdy děda komár vyprávěl, jsme slyšeli dost na to, abychom se tam vydali.
Cestou jsme si vesele pobzukovali naši oblíbenou melodii: „Když nám vítr v křídlech hraje melodii svou…“ a let tak příjemně utíkal. Slunce stoupalo dále výš a výš, až nakonec nejvýš. To už jsem ale krajinu kolem nás nepoznával.
Dovtípil jsem se, že jistě budeme blízko. Ještě chvíli jsme letěli, bohužel jsme se museli dost namáhat, protože začínal foukat mírný větřík, který ale působil příjemné ochlazení v tento horký letní den, než jsme zaslechli vískání a vzrušené hlasy.
Kdybych v tu chvíli stál na zemi, povyskočil bych radostí, že jsme konečně dorazili.
Popřáli jsme si dobrou chuť a rozletěli se na různé světové strany, kde jsme několik dlouhých minut strávili tím, že jsme si hledali vhodné oběti.
Po nějaké hodině jsem byl totálně přecpaný, ale šmakovalo mi, to musím uznat. Na chvíli jsem si lehl do stínu a usnul. Když jsem se vzbudil, slunce už výrazně kleslo dolů a já dostal hlad. Rozhodl jsem se, že si dám ještě poslední sousto a pak poletíme domů.
Vybral jsem si jednu osobu, která měla na sobě krvavě rudé plavky či jak tomu ti obři říkají. Myslel jsem, že bude mít i takovou krev. No, co vám mám povídat sliny mi odkapávaly.
Když jsem se snesl nad zadní část těla té osoby, uslyšel jsem vytrvalý bzukot vedle sebe. Nevnímal jsem to, myslel jsem, že to byl nějaký můj druh, až po chvíli mi došlo, že takový bzukot jsem u komárů nikdy neslyšel. Rychle jsem se otočila a bylo tam!
Obrovské, odporné, chlupaté, černé hovado! Zubilo se na mě a už na dálku po mně tápalo nožičkami. Vzal jsem křídla na nohy a letěl rychlostí světla pryč.
Snažil jsem se řvát na ostatní, ale z mé vyprahlé pusy nevyšlo hlásku. Letěl jsem tedy, co nejrychleji mohl rovnou domů. Slunce už pomalu zacházelo, ale tentokrát mě svými paprsky nezahřálo. Děsila mě hrůza. Mrazila mě na zádech ještě víc, než nejbrutálnější zima.
Doletěl jsem do mojí krásné bažiny, když zrovna zapadlo slunce úplně a dalo tak sbohem dalšímu letnímu dni.
Mezi mými stonky jsem se srazil se svou vylekanou partou. Vyděsili se skoro tak, jako jsem byl já, když mě uviděli v takovém stavu. Vyklopil jsem jim všechno, co se stalo a odešel na kutě.
Zachumlal jsem se ještě lépe, než v zimě a spal. Ráno jsem odmítal vstát a sluneční paprsky jsem nesnášel. Celý den jsem byl schovaný a prospal jsem ho.
„Už aby byla zima,“ byla moje poslední slova.