Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Domy bez oken

27. 4. 2008

DOMY BEZ OKENObrazek

Omluvně se na na mě podíval, a já tušil, co mi chce říci. Jindy by to nevadilo, ale zrovna dnes ...

„Omlouvám se, ale dnes tu budeme muset všichni zůstat o chvíli déle, nedá se nic dělat.“

Sklopil jsem hlavu, nestihnu důležitou schůzku. Tolik mě prosil, abych přišel, že se mnou potřebuje mluvit. Byl tak… tak zoufalý a zbrklý..Určitě to bylo něco důležitého a já opět zklamu. A ještě teď mě píchlo v uchu po tom divném zvuku, co se ozval v telefonu. To bylo nejspíš špatné připojení

Zlostně jsem se podíval na svého šéfa, připadá mi, jakoby to dělal naschvál. Od toho mého povýšení se ke mně chová hrozně.

„Mátě něco proti Stewarde?“ zeptal se nevinně, ale z očí mu hrál výsměch. Měřil si mě zvláštním pohledem a já rezignoval.

„Ne pane, tohle je jistě důležitější,“ přičemž jsem pohled stále nezvedal. Ještě chvíli jsem cítil jeho pohled na temeni mé hlavy, ale pak se otočil. Vydechl jsem si.

Opravdu jsem měl strach, že by mohl cokoli vyčíst i na tom temeni. Cokoli, jen aby mi dokázal, že si to povýšení nezasloužím.

Agent Three fightu, zašklebil jsem se v duchu, jestli mi to za to stojí.

 

            Nemohl jsem stále vypudit myšlenky na bratrance a dnešní ranní hovor. Zaujala mě až slova předsedy „naší agendy“.

Hovořil o infiltraci do naší „společnosti“. Lehce jsem se na židli napřímil a zaposlouchal se.

„… z centrálního počítače unikly nějaké informace o našich budoucích plánech. A je vám, doufám všem jasné, že tyto informace mohou potopit jak každého z vás, tak i naši síť po celém světě. A v Rusku by to mohlo vyvolat další nepokoje. Tamější mafie na nás má pifku a jen díky staré dohodě tu ještě všichni sedíme.“

Únik informací, zhrozil jsem se. Cože?! Mozek mi to stále nevstřebal. Nedovedl jsem si ani představit ty důsledky, světové nepokoje, zhroucení vlád…

Naivně jsem se celé tři roky domníval, že  jsem to opravdu my, co dodržujeme ten chabý světový mír, ale když jsem uviděl některé plány a mise, zhrozil jsem se. Vždyť my ten mír narušujeme, zabíjíme koho chceme a bereme za to těžké peníze.

Předseda se opět rozhovořil a já jsem musel své zmatené myšlenky vyhnat pryč.

 

            Znenadání se ale otočil na mě. Mluvil přímo ke mně! Na ty slova nikdy nezapomenu, niky nezapomenu na mráz, který mi projel v zádech. I kdybych stál nahý na Sibiři, tak takový mráz nezažiju. Začala mě brnět kolena a zrychlil se mi tep.

„Stewarde, je mi líto, ale vy jste teď nejvyšší agent. Vaše jméno figuruje na všech dokumentech ukradených i neukradených. Je mi líto, ale domnívám se, že jsem nucen vás uklidit někam, kde vás nikdo nenajde a zajistit, abyste mlčel.“

Vykulil jsem oči a chvíli nebyl schopen mluvit. Jako fráze z amerického filmu, přesně ta slova, která se říkají před tím, než je někdo zabit. Pak jsem se otřepal.

„Mé jméno snad není jediné, které na těchto listinách figuruje. Jsou tam jména snad všech agentů i našeho vedení, proč myslíte, že zrovna já bych měl být tzv. odstraněn, když využiji všeho slangu,“ promluvil jsem s ledovým klidem a ironií.

 

Podíval jsem se nechápavě na svého šéfa, musí to být jen nedorozumění.

„Pane Stewarde, znovu opakuji, ale je mi líto, byl jste v této vysoce rozehrané hře jenom loutka,“ oznámil mi ten chlap v klidu. A šéf se opět jen pohrdavě usmál.

„Co-cože?“ zdálo se mi, že jsem se snad zbláznil. Ti lidé mi přeci nemohou říkat to, co já slyším. To se mi určitě jen zdá.

„Vy si stále myslíte, že jsme světová organizace pro udržení míru a pracujeme pro vládu, že ano?“ mluvil na mě. Ale já mu nerozuměl, jako kdyby mluvil nějakým prastarým dialektem angličtiny!

 

Můj pohled mu stačil a pokračoval dál. „My nejsme tajná vládní organizace, my jsme, prosím pane Stewarde, tajná společnost pracující sami pro sebe. My jsme takzvaná Mafie,“ mluvil téměř tajemně, s láskou, jako kdyby mluvil o milované ženě.

Nevydržel jsem to, vyprskl jsem. Znělo to tak.. ano, směšně. Nevěřil jsem těm lidem ani slovo.

„Nevěřím vám, vezmu si své akcie a poptám se na ministerstvu, ti mi jistě povědí, o co jde,“ mluvil ze mě někdo jiný. S chladnou hlavou bych možná neřekl takovou blbost, taky si za to celý život nadávám, ale tenkrát… tenkrát bylo jinak. A myslel jsem to smrtelně vážně, myslím, že to všichni ostatní pochopili velice dobře.

„Samozřejmě, můžete je rovnou prodat! Ale prodáte i sám sebe!“

„Lepší prodaný, než mrtvý,“ prskl jsem na oplátku.

Všichni ztichli, šéfovi dokonce zmizel jeho výsměch z obličeje, předseda se zamračil:

„Obávám se….“. Zbytek už jsem nestihl, cítil jsem jen tupý náraz, podlomila se mi kolena a já se sesunul k podlaze.

 

            Čekal jsem všechno, jen ne to, že se probudím u mě doma, na mém oblíbeném gauči. Na tom gauči, který má tak strašně rád můj bratranec.

Bratranec! Jaká to spásná myšlenka, úplně jsem na něj zapomněl. Ale dá se to přeci pochopit vzhledem k mým současným starostem. Zvedl jsem se, ale hlavou mi projela ostrá bolest. Takže se mi to nezdálo. Jak by mohlo, to bych musel být naivnější.

Zvedl jsem se znovu a opatrněji, ale tentokrát jsem ucítil prudkou bolest v pravé noze. Šlápl jsem na střepy! Střepy? Co se to děje. Rozhlédnul jsem se a málem se zase svalil zpět na sedačku.

„Co to kurva...,“ zůstal jsem v ohromení zírat, když jsem viděl celý můj byt kompletně zpřeházený. Chytil jsem se za hlavu. Proč vlastně ještě žiju?

A v tu chvíli mi to docvaklo! Akcie! Moje akcie, tedy co to plácám, jejich akcie. Bohužel jejich akcie, ale …

S očekáváním jsem přišel k šupleti, které bylo kompletně vytrhnuté z mého konferenčního stolku a hledal okolo. Konečně jsem pak našel složky, kde akcie byly, ale byla prázdná. Nepřekvapilo mě to, vždyť jsem je přece zapůjčil.. Mému bratranci?!

Proč se mi dnes pořád vrací na mysl? Začínal jsem pociťovat brnění v kolenou a svrběly mě prsty, snad nějaké znamení? Na Boha nevěřím, takže těžko, leda strach. Obrovský strach.

I když jsem se ještě cítil omráčený, tak jsem vyběhl rychlostí světla z bytu, ani jsem nezavřel Proč by ano? K čemu, myslím, že v tu chvíli by mě v tom nepořádku nenašli ani mrtvého.

 

Hodnou chvíli jsem postával ve dveřích skvostné vilky mého bratrance. Byl jsem tu jen párkrát, nebyl jsem vítán. Nespolehlivé členy rodiny prý ve svém domě nechtějí, mohli by kazit jejich puberťácké děti.

Stál jsem a už z dálky jsem cítil divný vzduch. Nebyl špinavý, nebyl to žádný zápach, vzduch byl těžký, stejně jako moje nohy a přerývaný dech. Už ani nevím, co se potom dělo. Moje myšlenky totálně převálcovaly zdravý rozum a já se jako ve snách rozhoupal a vešel jsem do domu. Na první pohled bylo všechno v pořádku. Už jsem si chtěl oddechnout, když se na mě v tu chvíli vyřítil hlídač domu.

Oddechl jsem si tedy už konečně, ale tlukot srdce jen tak nepřestával. Pohladil jsem Bessy po zádech a chtěl s odlehčením pokračovat dál. Jenže v tu chvíli mě zarazily krvavé stopy psa.

 

Bez dechu jsem doběhl na to místo a zůstal stát jako zkoprnělý. Mé oči zděšeně zíraly na kulku surově zavrtanou do zdi. Pak mi došla ta krutá pravda. Dostali je všechny ... Můj bože, snad si nemyslí, že jsem je prodal ... ?!

A pak tam ležel. Bratranec. První krvavá kaluž byla hned na začátku pokoje a táhla se téměř až k oknu, jak se snažil odplazit pryč. Pes si sedl vedle mých podlamujících se noh a začal kňučet. Měl jsem, co dělat, abych to vydržel, abych se nesložil. Nesložil přímo do jeho krve. Neměl jsem odvahu ani podívat se jak zemřel, ale nedalo mi to. Přešel jsem k němu. Měl prostřelenou plíci, umíral pomalu. Začaly mi téci slzy. Chtěl jsem je přetočit, ale v tom mně upoutala jeho natažená ruka. Ukazovala k oknu.

 

První jsem to zavrhl, ale pak jsem uviděl divně skrčený závěs. Nedalo mi to a podíval jsem se. Byla tam obálka. Obálka s mým jménem!

Byly v něm mé akcie, byl v něm krátký dopis a jakýsi odznak.

Prohlídnul jsem si ho a teprve teď se poskládal vedle mrtvoly mého příbuzného. Byl to odznak ruské mafie. Mafie, která má prsty v tom všem stejně jako Three fightu, kterému jsem tři roky věrně sloužil. Vždyť já jsem odporné zvíře, které pomáhalo k desítkám krádeží a vražd.

Chtěl jsem to skončit. Položit se vedle svého bratrance. „Tak tohle jsi mi chtěl říct?“ Zakřičel jsem na jeho bezvládné tělo. Nervově jsem se zhroutil. Tolik mohlo být jinak, kdybych ráno přišel. A najednou mě osvítilo – to prasknutí v ranním telefonu, to nebyl nějaký okolní podnět, to byl odposlech! Proč mě to neudivuje? Pracoval jsem pro mafii a ti vládnou situaci.

Otevřel jsem ještě dopis stálo v něm stručné, ale nejspíš výstižné zadání:

„Uteč, neohlížej se a uteč! Dostanou tě taky, už dávno vědí, že jsi v domě.“

Nepochyboval jsem, jeho odznak svědčil o všem a on tedy rozuměl této situaci, těmto lidem.

           

            Ani už nevím, proč jsem to udělal, vlastně vím, nemá cenu to skrývat, měl jsem strach, přímo děs. Nabral jsem sprint a vybíhal z domu. Nemohl jsem si ale nevšimnout vedlejšího pokoje potřísněného krví a plného rozházeného nábytku. Bratranec nebyl doma sám, když přišli jako jeho smrtky.

Zaječel jsem hrůzou a věřte mi nebo ne, tento letmý pohled do pokoje mě pronásleduje stále. Je to už dvacet let a nic mě už neděsí tolik jako vzpomínka na to. Už dávno jsem přestal řešit, co mohlo být jinak, co se všechno stalo a proč se to stalo.

Zůstal jsem jen starým bláznem žijícím jako bezdomovec. Nemám nic, než jen obálku, kterou mi zanechal bratr a horu kamení na mých bedrech. Mé srdce ztvrdlo jako skála.

Říkáte si, proč jsem se nepomstil, proč jsem něco neudělal, neodevzdal akcie a proč jsem se nepokusil vrátit do života. Setkali jste se někdy s mafií? Já ne, já jen s její příjemnější tváři, s tou lží, a ten krátký okamžik, kdy mi ukázala její pravou tvář, ten se mi stal křížem na mých zádech a pronásleduje mě.

Proč jsem to neudělal? Posvátný děs a hrůza. I duši bych upsal ďáblu, než abych se pokusil jej překonat. Proto už dvacet let žiji za neustálého stěhování se a otáčení se, i když už po mně možná nejdou. Dvacet let se tahám s tou obálkou, která mě pálí v rukou a já to beru za svůj cejch. Možná bych měl začít věřit v Boha. Ale na to je pozdě, pozdě pro dům, který žije na prostorném sídlišti, ale nemá oken, aby do něj mohl okolní svět proudit…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář