Démon Ethanol
DÉMON ETHANOL
Motal jsem se z jedné ulice na druhou a v duchu si vztekle myslel, proč ty ulice vlastně dělají, tak malé a že se tu nemohou nesrazit dvě auta jedoucí v protisměru, ale přitom se tu mohly minout i auta tři. Bez ohledu, jestli jsem v tuto tichou noc na této ulici sám a nebo ne, jsem si hluboce odříhl a při té slastné úlevě na okamžik zavřel oči, což jsem neměl dělat, protože se mi prudce zamotala hlava a jedinou mojí záchranou byl sloup od elektrického vedení. Když už se mi ten sloup dostal do cesty, tak proč si neodpočinout.
Ani nevím, na co jsem v tu chvíli myslel, znáte to, přemýšlíte, přemýšlíte a najednou se vám v hlavě objeví obrázek úplně něco jiného.
„Moje bunda!“ vykřikl jsem vztekle a prudce se otočil tím směrem, kterým jsem tak pracně přišel. Opět další zamotání, ale tentokrát jen krátký odpočinek. Vědomí toho, že tam zůstala moje bunda s napěchovanou peněženkou v kapse mezi opilými kamarády, kteří by stejně nezasáhli, kdy by se někdo pokusil o krádež, mi lehce odtemnila mozek. Odbourala z logického myšlení minimálně dva panáky finské vodky, kterou jsem celý večer tak labužnicky popíjel.
Když jsem dorazil do baru, který jsem před půlhodinou opouštěl, znovu mě ovanul hustý dým z cigaret, lehce říznutý trávou. Soustředil jsem se na to, abych nespadl a nevypadal moc opile, takže jsem nevnímal nic jiného, než lampu nad kulečníkem, která představovala můj záchytný bod. Všechno ostatní se měnilo v šmouhu, který mi způsobovala bolehlav a spolu se zakouřeným prostředím lehké pohnutí v žaludku.
„Derry! Kámo, no, nekecej! Ty ses tu ještě objevil, ale pojď si sednout, ještě zakotlujeme,“ přitočil se ke mně kamarád Filip, který ať se pokoušel o úsměv nebo zamračení, oči mu zůstávaly pořád stejné. I přes jisté obtíže mého opilého mozku mi přece jenom došlo, proč jsem asi cítil trávu, když jsem vcházel.
Než jsem stihl otevřít ústa a vykoktat ze sebe, že ne, že odcházím domů, tak už jsem seděl v kolektivu mých kamarádů, před sebou panáka další vodky a na svých ramenech měl položeny dvoje ruce od sousedů po mé levici a pravici.
„Ach jo File! Ty jsi vůl, už jsem odcházel domů, ale ne, jeho veličenstvo, mimochodem ožralé pod DaVinciho, mě prostě musí uvěznit,“ zamumlal jsem pobaveně, což způsobilo ohlušující smích u stolu.
Po další hodině, kdy jsem opravdu už nevnímal nic a neměl jsem jedinou naději, že bych si tento večer další den pamatoval celý, jsem vypil další tři panáky, což způsobilo osvěžení mé vyschlé pusy a já si mohl opět vychutnávat další cigaretu, se otevřely dveře. Zvedl jsem k nim oči, abych projevil aspoň nějakou známku aktivity, protože už jsem sotva dal dohromady pár kloudných slov. Úlekem se mi rozšířily zorničky. Nenápadně jsem na gauč pod sebou tipl svoji milostivou cigaretu a vyděšeně zíral na příchozí osoby.
Nebyl to nikdo jiný, než policisté provádějící svůj zásah. Neměl jsem ani čas rozhlédnout se po okolí, kam bych mohl utéci a už si mě odchytl jeden z nich. Zkousl jsem zuby a soustředil se, abych se mu nevyvrátil k nohám nebo ho dokonce neohodil obsahem mého žaludku. Na čele mi vyrazil studený pot.
„Ukažte mi prosím vaši občanku,“ vybídl mě vysoký policista. Kurva, zaklel jsem v duchu.
„Já jsem si ji nechal doma,“ promluvil jsem pomalu, aby to neznělo opile.
„V kterém roce jste se narodil?“ pokračoval policista.
Po chvíli přemýšlení jsem přece jenom pípl: „1990.“
Policista se zatvářil významně: „Takže vám ještě není 18, že ne?“ Opět další přemýšlení. Nemohl jsem lhát, i když jsem sebevíc chtěl. Stejně by to nepomohlo a ještě by to věc zhoršilo.
Zavrtěl jsem hlavou, což policistu vedlo k tomu, aby vytáhl z brašny přístroj na měření promile. Poprvé za život jsem se začal modlit, ať třeba začnou hořet závěsy nebo někdo omdlí, cokoliv! Bohužel ten pán navrchu byl asi zaneprázdněn a mně nezbývalo nic jiného, než nasadit plastový náhubek do přístroje a ze všech sil fouknout.
Nastala dramatická chvilka, kdy přístroj měřil. Před očima se mi udělaly mžitky, když jsem uviděl konečné číslo i samotného policistu to vyvedlo z míry a užasle si mě měřil. Pak se otočil a zavolal na nějakého svého kolegu:
„Bene, tady si ho převezmi, má 2,87 promile.“
Ben si pro mě přišel a začal výslech: „Vaše datum narození? Bydliště?“
Na všechno jsem odpověděl a v duchu viděl hororové scénáře, co mi asi řeknou doma na to, že přijedu zase s policejním majáčkem. Určitě dostanu a pořádně, vezmou mi počítač, dají mi zaracha a hlavně nebudu moct nic! Povzdechl jsem si. Najednou jsem byl skoro střízlivý.
Mezitím mi policista pokynul, abych s ním vyšel před bar, kde čekalo sedm policejních aut. Policista mě posadil do jednoho a centrále nahlásil mé údaje, které seděly a dispečer k nim přidal ještě jiné, samozřejmě pravdivé, které jsem nezmiňoval. Fíha, svitlo mi hlavou tehdy.
„Tak mladý pane, bohužel pro vás, vaše hladina alkoholu je až příliš vysoká, jinak bychom vás odvezli domů,“ promluvil na mě policista jménem Ben.
„Co tím chcete říct?“ vytřeštil jsem oči, ale v hlavě mi blikla hrůzná myšlenka.
„Dnešní noc se vyspíte na záchytce,“ promluvil ledovým hlasem. Nevím, jestli to bylo tím, nebo myšlenkou na smrt od mého otce a nebo prostě jenom velkou konzumací alkoholu, můj žaludek tolik napětí nevydržel a než jsem stihl otevřít dveře, všechno letělo na přední sedadlo. A pak jsem se prostě sklátil na zadní sedačku a probudil se až na záchytce.
To místo mi nahánělo hrůzu. Takové ponuré, děsivé už jenom tím, že nejste na svobodě. Točila se mi hlava a při myšlence na nějaké jídlo se mi okamžitě zvedal žaludek. Malým zaprášeným okýnkem pronikal do místnosti slabý paprsek světla a já jsem usoudil, že už je druhý den pozdě ráno. Byl jsem v šoku. Nechápal jsem, co se stalo, jenom matné záblesky mi řekly, co se událo.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že tam nikde nebyla moje bunda.
„Kurva!“ zaklel jsem bez rozmýšlení. „Takže jsem tam šel stejně zbytečně, stejně tu bundu už někdo vzal, takže mě úplně zbytečně vzali!“ Mumlal jsem si pro sebe.
Můj vztek přerušilo hlasité zavrzání. Před mým zrakem se objevil otec, jehož výraz v obličeji jsem nepoznával. Tvářil se nenávistně, styděl se za mě. Matka očividně plakala, ale v jejích očích jsem neviděl žádný cit ani ždibec lásky, nic, jenom rozhodnost.
Úžasem jsem oněměl. Nikdy jsem tyto výrazy ve tvářích mých rodičů neviděl. Když mě předtím policisté přivezli dvakrát domů, tak byli jenom vzteklí, ale nic víc… Tohle už bylo vážné.
Nikdo nepromluvil ani slovo. Pochopil jsem, že mám jít pryč. Že konečně pojedu domů. Se strachem jsem nasedl do našeho Fiatu a nemohl jsem přehlédnout dva velké kufry, které se krčily vedle mě. Ani trasa k našemu domu nebyla stejná. Jeli jsem směrem k babičce. Ale proč?
Strach a i jistá dávky ostudy mi nedovolovala zeptat se – proč? Po úmorné hodině jízdy beze slov jsme zastavili před starým rozpadlým domečkem mé babičky, kterou jsem celou svojí duší nenáviděl, protože byla ze „staré generace“ a navíc nenáviděla i ona mě za mou osobnost. Nikdy mi neřekla vlídné slovo.
Opravdu jsem nechápal, co se děje. Otec vystoupil z auta, vzal kufry a postavil je venku na zem. Pak se otočil ke mně:
„Na co čekáš?“ štěkl. Beze slov jsem vystoupil, v očích děs a očekávání.
„Babička ti všechno vysvětlí. A jen bych tě rád upozornil, že ještě jednou takovýhle výstřelek a jdeš natvrdo sedět, hochu!“ procedil bez jediného náznaku citu.
„Ale co? Proč? Co se děje tati?“ konečně jsem se odvážil promluvit.
„Už mě tak neoslovuj, nechci být tátou takového syna! Ode dneška budeš bydlet tady. Sbohem!“
To bylo to poslední, co mi kdy řekl. Už jsem ho pak nikdy neviděl. Prostě se mě zřekli za to, jaký jsem byl hajzlík – údajně podle mé drahocenné „babičky“, která mě nenáviděla ještě víc, než dřív a udělala ze mě téměř trosku.
A dodnes se ptám - to vše jenom kvůli mému častému pití?