Bručounova změna
BRUČOUNOVA ZMĚNA
„Nechte si to od cesty pane, já vaši pomoc nepotřebuji! Já si vystačím sám! Rozumíte mi?“ hřměl postarší zavalitý pán na jistého prodavače koberečků. Nebohý prodavač se jen krčil a bázlivě se rozhlížel na všechny strany.
„J-jistě, p-pane,“ vykoktal ze sebe a vehementně začal oprašovat koberečky starší výroby pro ty méně zámožné.
Muž, který právě ztropil scénu – neboli Pan Nindoo, se na prodavače nasupeně podíval, překotně sebral svůj nový kobereček, na který šetřil několik hvězdných týdnů.
Když odcházel, ještě si znechuceně oddechl, naštvaný na celé nebe, že právě on musí neustále přicházet do styku se samými lidmi, kteří akorát něco potřebují nebo po vás chtějí.
„Samí budižkničemové!“ odfrkl si pohrdavě, když nasedal na svůj nový kobereček. Několik kolemletících i právě přistávajících na přistavěnou rampu, kterých byste ve vzdušném městečku našli několik tisíc, se na něj zvědavě podívali, ale když narazili na jeho vražedný pohled, okamžitě se odklonili a hleděli si svého.
O deseti hvězdných minut později – zůstal stát v koloně koberečků, které zůstaly stát před hrozivým černým mrakem. Vždy se z mraku někdo vynořil a pomáhal ho proletět dalším cestujícím na pestrých koberečcích. Pan Nindoo odmítal čekat a rozhodně se vydal dopředu k mraku, kde ho ale zastavila hlídka na modrém koberečku.
„Promiňte pane, ale pro vaši vlastní bezpečnost, zůstaňte prosím tady, až vás provedeme. Ten mrak je už téměř připravený ke spuštění lijáku.“
Pan Nindoo, ale tohle vůbec nerespektoval: „Já to zvládnu sám, nejlepší je se spoléhat sám na sebe a ne na něco od druhých. Ještě by mě průvodce zavedl přímo do centra blesků. Ani nápad, jdu sám!“
Nečekal na odpověď a vletěl do mraku. Po pár hvězdných sekundách vyletěl na druhé straně a s dalším brbláním o neschopnosti dnešních lidí, si to letě přímo domů – do svého mraku.
V duchu si už představoval, jak si sedne ke svému dálkohledu a budu pozorovat hvězdy a kreslit nové mapy. Samozřejmě jen pro své potřeby – protože všichni ostatní jsou příliš neschopní, než aby to pochopili nebo dokonce ocenili.
Byl právě uprostřed své nejnovější mapy, když slyšel před svým domem hluk. S nadávkami o blbosti dnešních lidí pomalu vycházel ven a málem užasl k smrti, když viděl pouze prázdné místo po svém novém koberečku. Co si teď počne? V Hvězdném nebi se nedá žít bez koberečku. Jak byste také se chtěli pohybovat ve vzduchu?
A teď konečně, po dlouhých 40 letech, panu Nindoovi konečně sklaplo. DO slova a do písmene.
Najednou nevěděl, co si počít, co bude dál dělat, protože žádné další prostředky na nový kobereček neměl a žádné přátele ani rodinu, kteří by mu nějaký půjčili, také ne.
A tak si jen sedl před dům a zíral do blba.
„Pan Nindoo, vám někdo ukradl koště?“ ozvalo se najednou zprava, ze sousedství.
Pan Nindoo se nezmohl ani na žádné nadávky, jen prostě kývl.
„Nám zůstal jeden starý po mé matce, tak jestli byste ho chtěl, než si našetříte na nový?“ zeptal se ostýchavě soused, protože tohoto pána moc dobře znal.
Pan Nindoo se překvapeně otočil. Taková ochota. Teprve teď si všiml, že všichni lidé nejsou stejní a že se někdy bez jejich pomoci neobejde.
Konečně mu tahle myšlenka blikla v hlavě a konečně ji vzal na vědomí a od té doby to už nebyl ten nesnesitelný bručoun pan Nindoo. Ale příjemný starý pán Nindoo