Petr Bezruč - Slezské písně
Vlastním jménem Vladimír Vašek (1867 – 1958). Byl to český básník, který vydal pouze jedinou básnickou sbírku a to Slezské písně.
Je řazen do tzv. anarchistických buřičů, díky jeho sbírce, která útočí na tehdejší režim, který škodí lidem i jejich zájmům.
Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou.
Obsah knihy:
Kniha obsahuje přes 80 básní, všechny se zaměřením na Slezsko, jak už vyplývá z názvu. Velmi mnoho básní je o Slezských vesnicích, známých místech a okolí. Často k nim vyjadřuje blízký vztah – vlastenecká poezie o domově a jeho utlačování
Bezruč se ve svých básních zabývá národní a sociální tematikou, někdy i básněmi milostnými. Objevuje se tam tzv. pragocentrismus = nejdůležitější je Praha a Čechy, na ostatní se zapomíná
V některých básních také často vystupuj tzv. Markýz Géro, což byl v té době nějaký jejich správce nebo vůdce na Ostravsku.
Národní problematika – germanizace (odsouvání české mluvy, mluví se jen polsky nebo německy, školy a kostely jsou německé, prostě všechno)
Kantor Halfar – balada o osudu učitele
ô Kantor, kterým všichni povrhovali, opustila ho dívka, neměl pracovní místo, protože nechtěl učit v němčině nebo polštině
Bernard Žor – muž, který žije se svou rodinou na náměstí, mluví polsky
ô Stydí se za svou matku, protože mluví česky a to se nesmí
ô Onemocní a zemře, nikdo jiný, než jeho matka mu však na hrobě nepláče
Sociální tématika – autor se stylizuje do horníků pracujících v dole a jejich těžkých životů
Maryčka Magdonova – zemřeli jí rodiče a ona se sama musí starat o své sourozence
ô Jednou ji načapají, když jde z lesa se dřevem, což je zakázáno
ô Neunese tu potupu a spáchá sebevraždu
Intimní – použití paralely = souběžný děj, 2 motivy, které mají něco společného
Jen jedenkrát – chudý národ žijící někde na severu, bojící se slunce a tak se před ním schovává
ô Slunce to tak rozčílí, že už se jim nikdy neukáže a oni potom litují, že o něj přišli
ô Paralela s tím, že kolem něj prošla láska, ale on odmítl a pak toho litoval
Kantor Halfar
Kantor Halfar byl hoch dobrý,
Byl hoch tichý, byl hoch hezký,
Ale škaredou měl chybu;
I v Těšíně mluvil česky
Před okresním inspektorem.
A když se tak kantor spustí –
Víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.
Léta táhnou, vlasy řídnou
Jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Balcara místa není.
V krčmě zazní skočná hudba.
Právě v kapli dalo slovo –
Což by mělo deset roků,
Čekat děvče Halfarovo?
Přijdou páni: Škola polská!
Burmistr v klín ruce složí,
Ale vzpurný Halfar učí,
Jak mu káže zákon boží.
Tich po mezích chodí kantor,
Bez úsměvu, bez myšlenky,
V krčmě v noci sám za stolem,
Hledí k zemi, hledí sklenky.
V horký večer, ne klekání,
Když se jednou ve vsi zvoní,
Vrazí děvče v černou jizbu:
Kantor visí na jabloni!
Bez motlitby, bez slz ho,
Jak při hříšné duši jisto,
V roh hřbitova zakopali
A tak dostal Halfar místo.
Ty a já
Uhni mi z cesty:
Černé mám ruce a vlhké mám šaty,
Kovkopem já jen a velmožem dnes ty,
Z paláce ty, já jen z dřevěné chaty,
Frygickou čapku mám, přes čelo stín.
A za mnou nelkají sirotků prosby,
Sežrali tvoji jim zajíci pole,
Bez srdce´s, bez studu´s – blesk tebe rozbi,
Z Beskyd jsem, hoře a poroby syn,
Robím v tvých hutích a robím v tvím dole,
Žluč vře mi žilou a robím ti přece,
Chytám tvá drva na zpěněné řece,
Černý jsem, chud jsem, pot přes čelo letí,
Nepláčou kvůli mně v Beskydách děti,
Netiskl vdov jsem a nebral jim země,
Zato jsem žebrákem, velmožem dnes ty –
Přijel si na hory? Vari ode mne,
Frygickou čapku mám, uhni mi z cesty!
Škaredý zjev
F.., to je škaredý fantóm!
Tak řeknou konšelé zlatého města,
Tak řekne věhlasný národa vůdce,
Zatřepou hlavičkou národní dámy,
Tak řekne Rotshild a Gutman, gróf Laryš a Vlček
- a jasný Sir-markýz Géro -
když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců
do výše zdvihl. Tak bili mne bičem!
Jak vítkovské pece zrak jediný plál,
Krvavý chalát mi z ramenou vlál,
Na jednom nesl jsem německou školu,
Na druhém nesl jsem polský chrám,
V pravici těžké jsem kladivo nesl
(levou mi urazil uhelný balvan,
oko vyžehl vyšlehlý plamen)
a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť.
Bůh ví, že jsem škaredý!
Puch mrtvoly ode mě táhne,
Na rukou, na nohou puká mi maso,
Znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,
Krvavý chalát mi z ramenou vlaje,
V pravici hornické kladivo nesu,
Levou mi urazil uhelný balvan,
Oko mi vyžehl vyšlehlý plamen –
Na zádech sedí mi sto vrahů z Modré
(jak divoké krysy mne do šíje hryžou),
na kyčlích sedí mi sto židů z Polské –
Smějte se, bože můj, smějte! Tak vypadám já,
Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
Porobeného národa Bard.
Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež?
Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce?
Tak budu já stát – dávno můj zhyne národ –
Sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
Ubitou šíjí se azuru dotknu,
Já Petr Bezrču, Ahasver svědomí Čechů,
Škaredý fantóm a zašlého národa Bard.
- nepřímým popisem (pomocí symbolů) popisuj těžký život na Ostravsku, bídu a chudoby horníků
- vztek a nenávist vůči vůdcům a proti režimu, pro který Češi nejsou nic
Setkání
Na řemeni lankasterku,
Za kloboučkem sivé péro,
V srdci lesa borového
Tak mne potkal markýz Géro.
Polské kněze dal do fary,
Českou školu poněmčil mi.
Odpočal si – drahou pušku
Pověsil mezi dva jilmy.
Prokletý vrah mojí mluvy!
(ale horskou má rád dcerku)
dvacet kroků stál ode mne –
doma nechám lankasterku!
- setkání s tyranem markýzem Gérem, kterého potká náhodně v lese. Když ho spatří okamžitě mu na mysl přijdou všechny nesnáze, které dělá lidem z Ostravska a stupňuje se jeho hněv, lítost nad tím, že si doma nechal pušku a markýze nemůže zastřelit.
DÍÍÍKYYYYY
(Lucíík, 6. 4. 2009 19:40)