Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Charles Baudelaire - Hořké propasti

28. 5. 2009

Charles Baudelaire – HOŘKÉ PROPASTI

 

Byla francouzský básník a překladatel (E.A.Poe); první z řady tzv. „prokletých Obrazekbásníků“ – 1821-1867. Jeho otec byl kněz a po jeho smrti se jeho matka znovu provdala generála, kterého B. nesnášel.

Žil bohémským životem, byl vyloučen ze školy a dostal se na obchodní loď. Po návratu začal psát o zážitcích z cesty. Později psal posudky na pařížské salony a stal se předním kritikem.

Zemřel na následky paralýzy.

 

Dílo:

Květy zla – lyrická sbírka, za kterou musel zaplatit pokutu z mravních důvodů. Je považována za klíčové dílo moderní světové poezie. Líčí zde nepřikrášlenou skutečnost, které vládne zlo. Výchozím bodem sbírky je nemožnost člověka dosáhnout štěstí a odtud pramení bolest, o to intenzivnější, že se záblesky štěstí hlásí ve snu a vzpomínání. V reálném světě tak zůstává jedinou pozitivní hodnotou umění usilující o krásu. Nakonec se jediným existenciálním řešením bolestné zkušenosti stává klidné spočinutí ve smrti.

Malé básně v próze – 50 krátkých poetických próz. Je to jakási básnická symfonie Paříže, moderního člověka a jeho života.

 

Obsah knihy:

Některé básně jsou překládány více autory, ale nejpovedenější překlad je zvýrazněn. Básně překládali: Vladimír Holan, Vítězslav Nezval,  Svatopluk Kadlec (on především)

Sbírka obsahuje všechny Baudelairovy básně, včetně těch, které najdete ve sbírce Květy zla.

Nejznámější je báseň zdechlina a nebo taky splín.

Zdechlina je o porovnávání s pomíjivou krásou ženy, zatímco splín vypráví o postavení umělce a také o ženách, které ho přitahovaly i odpuzovaly -> takže se v básni střídá milostná touha a bezcitnost.

V jeho básních se odráží i jeho vlastnosti -> jeho nespoutaná osobnost a život, který žil velmi bohémsky.

Základní tématem sbírky je nemožnost člověka dosáhnout štěstí a odtud pramení bolest, o to intenzivnější, že se záblesky štěstí hlásí ve snu a vzpomínání. Často jsou to básně depresivní nebo působí beznadějně.

 


 Pohrobní výčitka

Až, černá krásko má, až budeš spát své roky,

Pod kryptou z mramoru v své věčné věznici,

Až za svůj budoár a za svou světnici

Mít budeš vlhký sklep a jámu s puchem stoky,

 

Až balvan drtící tvou plachou hruď a boky,

Teď v svůdném schoulení si mile hovící,

Ti v srdci zastaví tep touhou bouřící,

Svou tíhou poutaje tvé dobrodružné kroky,

 

Hrob, věrný důvěrník mých nekonečných snů

- neb chápat básníka je hrobu provždy přáno -

v těch nocech bez spánku ti řekne v stálou tmu:

 

„Nač platno je to vám, má hloupá kurtizáno,

že nepoznala jste, proč vlastně mrtvý šká?“

- A červ  ti zhryže tvář tak jako výčitka.

 

- já bych tuto báseň popsala jako právě tu

jeho antipatii k ženám; výsměch

- a nebo taky ironie o sobe samém a smrti


 

Zpěv podzimu


Sbohem, ty letních dnů, žel krátkých, jase skvělý,

Brzo se vnoříme do temnot, kde je chlad!

Už slyším polena, jako by hrany zněly,

Na dlažbu dvorů všech s duněním dopadat.

 

Zima zas pronikne mou bytost: štvaní vzteklé

A tvrdé nad verši, zášť, hněv a mrazení.

Jak slunce uvízlé tam v polárním své pekle

Srdce se v zarudlý ledovec promění.

 

Při každém polenu, jež padne, strnu strachem:

Při stavbě popravišť temnějších nezní ech.

Můj duch se podobná věži, jež padá strachem,

Těžkými berany drcena ve svých zdech.

 

Z těch jednotvárných ran jako bych zmořen, slyšel,

Jak někde sbíjejí rakev. A pro koho?

Léto jsem, zdá se, žil jak včera; podzim přišel.

Ty temné rány zní jak odchod někoho.


 

- tuto báseň jsem si vybrala, protože tak trochu značí i můj vztah k podzimu, i když autor jistě nechtěl zmínit jen jeho pocity

- zní to, jakoby skončilo jeho nějaké období a on se bál toho, co přijde dále, co se teď bude dít

 

Hudba


Já hudbou častokrát jak mořem jímám jsem.

Ke své hvězdě matné

Pod stropem temných mlh či čirým etherem

Odplouvám chvatně.

 

A plnými plícemi jak plachty vzdutými,

Pevně vzpřímen stoje,

Já zlézám kopce vln, které noc halí mi

Svou tmou pod závoje.

 

A cítím v sobě plát žár vášní plachetnic,

Když kol orkán duní,

A dobré vanutí a vzteklá bouře hřmíc

Houpají mě tůní.

 

Žel, někdy obráží svou klidnou hladinou

Beznaději mou!


 

- přijde mi to jako by si autor dodával naděje do budoucnosti, možná i teď v přítomnosti

 

Slepci


Jsou hrozí, duše, hleď! Jak loutky chodíce,

Za chůze nejistě se směšně vznášejíce,

Jak náměsíčníci vpřed nastavují líce

A hrouží bůhvíkam své temné zornice.

 

Oči, kde dávno již nic z Boží jiskry není,

Dál k nebi zdviženy, jako by patřily:

Je není vidět se schýlit na chvíli

A s hlavou svěšenou jít v snivém zamyšlení.

 

Tak procházejí tu tou nekonečnou tmou,

V níž věčné ticho má svou sestru neplodnou.

Ó město, co tvůj svět kole řve a zpit se šklebí,

 

Až k trýzni roznícen tvým vilným šílením,

Já, hleď, též vleku se, a tupější jich, dím:

„Co to jen hledají ti všichni slepci v nebi?“


 

Konec dne


Pod kalným světlem křiku plný

Svíjí se, vlní, křepčí tu,

Nestoudný život nesmyslný.

Však také, když se z blankytu

 

Spouští noc, láskou oplývajíc,

Vše konejšíc tu, ba i hlad,

Vše, ba i hanbu, zastírajíc,

Jak má ji básník nevítat:

 

„Konečně! Duch můj a vše ze mne

chce vroucně v klidu spočinout;

jdu, v srdci sny tak temnotemné,

 

najít si k ulehnutí kout,

do vašich rouch se zavinout,

ó tmy, jež osvěžujete mne!“


 

- zase depresivní nálada, jako kdyby si autor konečně oddychnul, že má konečně klid, pokoj od toho hnusného světa

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář