Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vzkaz v lahvi

10. 8. 2006

VZKAZ V LÁHVI

Stál na břehu chlapec,

byl téměř dospělý, už necucal si palec.

Ruce vztažené, vlasy vlající,

oči studánkové a pohled tající.

Stál tam sám a přemýšlel,

o životě a co s ním kdy zamýšlel.

Slunce mi svítilo na myšlenky,

nemělo daleko od jitřenky.

Plynul den a chlapec tam stál dál,

sedl si, stoupnul a sem tam pousmál.

Ani on nevěděl, proč tam stojí,

jak kdyby to bylo předurčení.

Jeho pohled patřil moři,

na vlny zpupné jako divocí oři.

A co to nevidí v dálce?

něco plovoucího v zelené schránce.

Rozběhl se do moře,

nevnímajíc vlny - divoké oře.

Brodil se k zahlédnuté věci,

pod nohami mu křupali šneci.

Kolem noh plavaly tresky,

ale on šál dál, třesky plesky.

Už vztahoval ruku, ne vstříc kruhu

ale k něčemu, co podobalo malému sudu.

Sud zachytil a táhl ke břehu,

kde se dal do střehu.

Opatrně otvíral staré těsnění,

pociťoval na sobě malé vzrušení.

Překvapen svým objevem,

se tkvěl s širokým úsměvem.

„Křup!“ konečně víko povolilo,

smetí se na něj navalilo.

Mezi ním, ale byla flaška,

opravdu flaška ze skla, žádná fraška.

Korek s kartuší zdál se být z minulého století,

Čí byl? To neměl chlapec ani ponětí.

Zlehka zabral a korek povolil,

zalekl se chlapec, zda si mnoho dovolil.

Pak ale strach jeho pominul

a on papír schovaný v láhvi rozvinul.

Začetl se do tajemného vzkazu,

všude se jen nesla ozvěna jeho hlasu:

 

„Já, princezna Lilian,

Balanteyové, to jest můj rod.

Nyní slzy mé se lesknou jak briliant,

protože mě čeká velký skok.

Jen, co dopíši vzkazu řádky,

hodím ho z malé skalky.

Nebudu na nic čekat

a budu jej následovat.

Můj život je jen něčí touha.

Proč bych trpěla, když mě na konci stejně čeká zhouba?

Ukončím tak trápení své i mé matky,

která strčí hlavu do oprátky.

Vymazány budou všechny zmínky o mně,

a proto posílám zmínek pár zmínek mořské panně.

Věřím, že jí dostane se tenhle vzkaz,

až nastane čas.

To je moje uspokojení,

to, že neupadnu do zapomnění.

Nemám ráda ten tenhle svět,

a proto končím v něm hned.

Necítím zoufalství ani beznaděj,

spíš se těším na to, že mě bude čekat nějaký dobroděj.

Proto loučím se ty ohavný světe,

nechť tě jednou někdo smete.

Liliana Balanteyová.

Chlapec se zadrženým dechem dopis dočetl,

pak se do něj znovu začetl.

Po druhém přečtení se zvedl,

po čtyřech lezl,

aby nějaké písátko nalezl.

Nakonec něco našel, byla to tuha,

když podepisoval se, vysvitla duha.

"Roderick Courtney,“napsal pod verše.

Dal do láhve, zacpal korkem s náznakem kartuše,

strčil jej do sudu, vzal do náručí,

stoupl si na skálu a přehodil ho přes kamení.

Sud pak plul dál,

zatímco chlapec na skále stál.

Pak naposledy se nadýchnul

a dole na kameny se napíchnul.

 

I on zakončil život z podobného důvodu,

avšak s rozdílem původu.

 

Třeba vzkaz dopluje k někomu dalšímu

A povede ho k cíli snažšímu.

Třeba rozhodne se skoncovat s života fraškou

a právě pomůže mu tenhle sud s flaškou.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář