Úplňková poezie
ÚPLŇKOVÁ POEZIE
Opět nastal ten den v měsíci,
nastal úkaz, jenž někteří pojmenovávají jako světlici.
Úplněk se opět jednou za měsíc ukázal,
všechny vlkodlaky přilákal.
Ve dne vládne smích a radost,
s podvečerem však přichází starost.
Všichni vědí, co úplněk odhalí -
chlupy, čenich, tlapy a vytí z povzdálí.
Vzdálené vytí zní víc hrůzně
avšak vytí zblízka víc reálně.
Starost nacházející po radosti, se rozvíjí v strach a obavy,
zabedněným domům, oknům zabarikádovaným navzdory.
To vytí, vypadajíc tolik podobném vlkům,
vyvolává strach běhající po zádech,
navzdory hořícím ohňům.
Nepomáhá ani osvědčená metoda - výdech, nádech.
Není vak od vlků, nýbrž od horších stvoření -
vlkodlaků a v tom je ten rozdíl,
Rozdíl asi jako v sčítání a dělení:
plus a plus je součet, děleno a děleno podíl.
Krvelačné bestie nebo vlkodlaci,
to slovo samo o sobě mrazí.
Na vysokých kopcích, s pohledem na měsíc,
vyjí, nic netušíc.
Netuší, kdo jsou, kdo byli
ani to, jak se stali zlými.
Ráno se probudí s krví na rukou,
s tváří zkroušenou.
Pak paměť na plno pracuje,
jen to v ní všechno šrotuje,
avšak noční činy, jako by smazaly se,
a nikdy vrátit neměly se.
A za měsíc znova. Večer z kůže chlupy, lidskost pryč,
chuť po krvi a v hlavě jediné heslo: „Nič“.
Ráno s něčí krví na šatech, v hlavě prázdno a v očích slzy:
„Proč? Proč mě tak nahoře dusí?“
Z kůže chlupy, z člověka bestie,
co po krve se sápe jak sépie.
A za měsíc znova. Večer z kůže chlupy, lidskost pryč,
chuť po krvi a v hlavě jediné heslo: „Nič!“
Ráno zas jen prázdno, krev na rukou a roztrhaný šat,
kdo podrobnosti by chtěl znát?
V očích slzy, sed bezmocný a otázky: „proč tohle neštěstí?
Za co nesu své prokletí?
Nikdy jsem neloupil, nevraždil, nebyl škrt.
Teď si ale zasloužím jen smrt.
Zač?