Tanec kapek
TANEC KAPEK
Už se zase setmělo,
světlo se zalesklo a v dálce zahřmělo,
mraky spustily liány deště,
do toho se blýská a hřmí ještě.
Pohledy z okna nekončí,
jedině konec deště jej zakončí.
Bouře, na jednu stranu vyvolává hrůzu,
ale na druhou stranu zaujímá múzu.
Vody nekonečné proudy,
proudy beroucí sebou hroudy,
hroudy bahna i hlíny,
hlíny, kterou nerozbijí ani klíny.
Voda valící se v provazech,
jak batole zamotané v dotazech.
Neutichající déšť valící se z černých mraků,
černých mraků, tolik odlišných od oblaků.
Při tomhle dešťovém představení,
nás nejrůznější otázky napadají.
Jedna z nich je například:
kdo má bouři a déšť rád?
Nebo logická otázka,:
proč nevidíme za deště modráska?
Protože by se mu promočila křídla?
Když kapky vody chovají se jako šídla?
A nebo další z otázek:
proč kapky nemají ocásek?
Proč tak dlouho prší?
Vždyť voda se už všude vrší.
Miliony kapek neutichajících,
miliony kapek do střech bubnujících.
Tichý orchestr v něm vnímavý může slyšet.
Nevnímavý si přeje: „Ať už přestane pršet.“
Pro někoho bubnování kapek,
může být pronikavé jako čpavek,
pro někoho může být rajská melodie,
bez ohledu na to, jak strašně lije.
Já pozoruji kapek hru,
ovšem za chvíli již nechci tu tmu.
Zanedlouho raději slunce velebím,
slunce na kterém si lebedím.
Déšť je pro mě zajímavý,
ze začátku úkaz nevídaný.
Později však,
chválím slunce do oblak.