Jdi na obsah Jdi na menu
 


Píseň poustevníka

9. 8. 2006

PÍSEŇ POUSTEVNÍKA

Já poustevníkem se stal,

přírodě jsem život odevzdal.

Vousy po kolena, vlasy po ramena,

nic to pro mě neznamená.

Symbiózu tvořím s přírodou,

stromy, hájky, oborou.

Zvířata si na mě zvykla,

dělím se s nimi o kousky jídla.

Houby mi rostou před nosem,

nemusím lozit porostem.

Jdu-li pěšinou lesní,

vedle mě šumí klestí.

Dává mi tak na vědomí,

že hřib nějaký tam trůní.

Byliny léčivé mi mávají z dálky,

abych je uviděl a svázal do otépky.

Doma si uvařím lektvary,

A díky něm jsem zdráv, stáří navzdory.

Vous můj houstne a šediví,

vlasy mi řídnou a plesniví.

Mě však tento styl života vyhovuje,

příroda mě toleruje.

Co víc si můžu přát?

Nemám sílu víc něco brát.

V zimě zůstane jen jehličí, listy opadnou,

meze a louky sněhem zapadnou.

To pak nastanou kruté časy,

jedinou ochranou před mrazem jsou lesy.

Ale i přesto já přírodě svou duši zaprodal,

a poustevníkem se stal.

Má snad ještě někdo pochybnosti?

Že má já sem patří?

Že snad nevyhovuje mi tenhle styl?

Vyhovuje, kdysi jsem o něm snil.

Nikdo mě od toho neodradí,

nikdo nebude mít to štěstí.

Ani štěstí ani úspěch, aby mě odsud vykázal.

Je to můj život, můj domov - jak jsem vám ukázal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář