Píseň poustevníka
PÍSEŇ POUSTEVNÍKA
Já poustevníkem se stal,
přírodě jsem život odevzdal.
Vousy po kolena, vlasy po ramena,
nic to pro mě neznamená.
Symbiózu tvořím s přírodou,
stromy, hájky, oborou.
Zvířata si na mě zvykla,
dělím se s nimi o kousky jídla.
Houby mi rostou před nosem,
nemusím lozit porostem.
Jdu-li pěšinou lesní,
vedle mě šumí klestí.
Dává mi tak na vědomí,
že hřib nějaký tam trůní.
Byliny léčivé mi mávají z dálky,
abych je uviděl a svázal do otépky.
Doma si uvařím lektvary,
A díky něm jsem zdráv, stáří navzdory.
Vous můj houstne a šediví,
vlasy mi řídnou a plesniví.
Mě však tento styl života vyhovuje,
příroda mě toleruje.
Co víc si můžu přát?
Nemám sílu víc něco brát.
V zimě zůstane jen jehličí, listy opadnou,
meze a louky sněhem zapadnou.
To pak nastanou kruté časy,
jedinou ochranou před mrazem jsou lesy.
Ale i přesto já přírodě svou duši zaprodal,
a poustevníkem se stal.
Má snad ještě někdo pochybnosti?
Že má já sem patří?
Že snad nevyhovuje mi tenhle styl?
Vyhovuje, kdysi jsem o něm snil.
Nikdo mě od toho neodradí,
nikdo nebude mít to štěstí.
Ani štěstí ani úspěch, aby mě odsud vykázal.
Je to můj život, můj domov - jak jsem vám ukázal.