Píseň dvorního rytíře
PÍSEŇ DVORNÍHO RYTÍŘE
Má paní, květino pouštní,
záříš jak oheň houští.
Hvězdo má rozjasňující noční oblohu,
já přestat snít o tobě nemohu.
Ubohý rytíř ti dal, to nejcennější co měl,
má paní, vem si to na zřetel.
Zde já zpovídám se ze svých citů,
Ach, kolik já bych pro tebe složil hitů.
Písní tisíce jen pro vás = lásku mou,
láskou mou a lásku jedinou.
Holubici lásky jsem vypustil,
z ní celý můj lásky cit vyústil.
Kéž by to samé vzplálo i od vás směrem mým,
odpusťte - přeháním. Nechci se stát všetečným!
Kdyby se tak stalo,
štěstí by mě celé prostoupilo.
„Díky,“ děkoval bych Bohu,
„budu tě chválit, kde jen mohu.“
Osud ani čas nezmění mé city,
to mohu odpřísáhnout bez pochyby!
Nikdy se nepoddám osudu vůli
i kdybych se měl přetrhnout v půli!
Ale výhružky k ničemu nevedou,
ještě mi tebe odvedou.
Tedy: osud mé cíle snad nezmění,
poněvadž stejně jak tráva se zelení,
tebe já miluji
a ten čas či osud se nade mnou smilují.
Má láska každý den kvete víc a víc,
kéž mohl bych políbit aspoň tvou líc.
Bez tvého pohledu, úsměvu,
ztrácím se z dohledu.
Mé srdce pak krvácí
a z obličeje se štěstí vytrácí.
Nedělej mi to má paní, prosím,
víš přece, že v srdci lásku k tobě nosím.
Učarovala jsi mě, jak mocný mág,
já už jsem jen tvůj, dej mi, co mi můžeš dát.