Mrazivá poezie
MRAZIVÁ POEZIE
Zase přišla ta chvíle,
kdy sníh zakrývá hor míle.
Ještě chvíli počkáme,
než se nějakého motýla dočkáme.
Teď ještě létat nemohou
neb si do rakve pomohou.
Motýlům by křídla,
otrhala mrazu hřídla.
Když pak roztaje sníh,
Nepojedem na saních,
ale budeme se v sra*kách válet,
než zas bude mrazu nálet.
Pak, když mráz přijde na scénu,
přetvoří si krajinu k obrazu svému.
Ze sra*ek se rázem přetvoří led,
nebezpečný jako hadí jed.
Uklouzne noha, přeji příjemný let,
možná obletíme celý svět.
Mráz si na okna kreslí svá díla:
„jé, to jsou střepy, no to je síla.“
Tam nakreslil zasněženou krajinu
a tady v lese rostoucí malinu.
Pak spadne vločka, za ní druhá a třetí,
ze saní oprášíme smetí.
Ze strání se ozve smích dětský,
mraky se roztáhnou a den bude jasný.
Všude sníh, rampouchy a led,
život není žádný med.
Ze sněhu si postavit domeček,
sem ještě schody a stromeček.
Pak najednou bum.
V mlze zahalí se dům.
Pak najednou se zatáhnou mraky,
Sníh a mráz si sbalí saky paky.
Pak se déšť objeví v našem vědomí
A naše zahrádky nám rozplodí.
„Tak skončilazima bájná,“
oznámí nám paní hajná.
Zima
(Veena, 2. 11. 2007 22:15)