Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


3.kapitola- PRAVDA BOLÍ

1. 9. 2006

3. kapitola - PRAVDA BOLÍ

Obrazek

Řekni pravdu,  nedus se,

vyřkni ta slova, neboj se.

I když pravda mnohdy bolí,

znát ji, to za to stojí.

O 5 let později…

            „Acheello,“ neslo se společně s raním vzduchem. Jedinou odpovědí však byla ozvěna, která se posměšně nesla mezi stromy. Kde je? Vždyť on ji potřebuje teď. Nikdy nepřijde, když to je třeba a nikdy neposlechne. Asi byla chyba, nechat ji růst, jako stromy všude okolo. Ale jak on má vědět, jak se vychovává lidské mládě?

„Acheello, prosím!“ řekl znovu zoufale. Někde za ním se ozvalo tiché syknutí. Vydal se tedy tam. Zrovna slézala ze stromu, když přišel k statnému topolu. Prošla kolem něj naoko vážně, ale pak se neudržela a vyprskla smíchy. Hravě se k němu naklonila a zašeptala:

„Chtěla jsem, abys mě našel.“ Jen protočil oči v sloup a drobet se pousmál.

„Acheello,“ řekl prosebným tónem.

„Ne tak vážně stromku,“ zarazila se.

„Musí s tebou mluvit Stará Vrba.“

„Proč? Ale já s ní mluvit nechci, nemá mě ráda,“ založila ruce. Jasný případ patnáctileté puberťácké slečny, v tomhle se lidem podobala.

„Musíš tam jít, dozvíš se pravdu,“ mrkl na ni. Se zájmem se na něj podívala. Nikdy o sobě nevěděla celou pravdu, nikdy nevěděla, kdo je a odkud pochází. Tohle byla šance, které se hodlala chopit.

„Tak jdeme.“ Pískla na Lejlu a vydala se směrem ke skalám, kde své sídlo měla Stará vrba.

 

            Těsně před skalami se zastavila, aby si pohladila malou srnku, která za ní přišla. Les ji měl rád a věřil jí. Byla jako jedna z nich. Pak se nadechla a vydala se nahoru. Nedokázala ovládnout své ruce, zmítal jí divný pocit, který ještě nikdy neměla. Byl to strach a ten ona měla poprvé. Lejlu nechala stát u vchodu do malého jeskynního průchodu a ona sama se do něj ponořila. Vylezla na malé skalní terase, kde bylo pochmurno a mlha. Úplně jiný svět, než tam venku, před jeskyní. Předstoupila, zavřela oči a řekla:

„Vrbo?“

V starém ztrouchnivělém stromě se objevila mlha a s ní projel Acheellou chlad.

„Posaď se dítě. Dnes mám pro tebe připravenou pravdu.“

Acheella se dychtivě naklonila a začala poslouchat Starou Vrbu.

„Řeknu ti příběh děvče, poslouchej pozorně a nedej na první dojem,“ poradila Vrba ještě předtím.

„Před několika lety se na Zemi rozšířila pohroma, která se jasně vryla do jejích dějin. Země se rozpadala, protože vše, co ji udržovalo v rovnováze, bylo nakaženo. Povrch se trhal na kusy. Neznámo kudy, pronikali z jiných dimenzí démoni, kteří Zemi chtěli ovládnout. Byla to nesmírná katastrofa, bolest v ochráncích Země. Pro Rianga, což byl strážce klíčů od sedmi bran Eskalionu, to byla bolest nemyslitelná a nesnesitelná. Nevydržel to a podlehl jí. Po jeho smrti Země chátrala ještě více. Naštěstí se našel někdo, kdo mohl něco udělat. Byla to archanděl Birendra, která se upsala pánu všeho toho děsu. Požadoval po ní dítě a pak, že odejde. Birendra svolila a vzniklo dítě, které si pán děsu chtěl vzít sebou zpět do pekel. Jistě s ním zamýšlel další útoky. Při odchodu, ale zasáhla další mocná síla, která dítě osvobodila a dala ho do rukou prostého lidu. Byla to dívka, dnes již patnáctiletá, která byla před 15 lety zanesena do lesa, kde měla být ponechána svému osudu. Dali jí jméno Acheella.“

 

            Acheella jen naprázdno lapala po dechu a její oči měly smrtelnou polohu. Podívala se na Vrbu, vzala nejbližší kámen a hodila ho do mlhy. Pak se zvedla a utíkala pryč. Utíkala a vše jí bylo jedno, neviděla pro slzy, neslyšela pro svůj hlas v hlavě. Pořád dokola křičel:

„Né! Já ne!“ V obrovské rychlosti zakopla a spadla na malý štěrk. Celá zkrvavená se zvedla a běžela. Nevěděla kam, ale věděla proč. Musí utéci! Pryč odsud, pryč kamkoliv, ale někam, kde jí řeknou, že je dcera nějaké selky a vojáka, kteří si ji nemohli dovolit a proto ji donesli do lesa. Pukalo jí srdce, jakoby do něj pravda bodala ostrou dýkou a nebrala si servítky.

 

            Nevěděla, jak dlouho běžela. Byla tak otupená bolestí, že se chovala, jako smyslů zbavená. Lejla, utíkající za ní, do vzdala už před hodinou a jen tiše kňourala na místě, kde Acheella zmizela za stromy. Slunce se již o notný kus posunulo a když Acheella zastavila,  padal již delší stín. Bylo po poledni. Připadala si jako nadopovaná. Hledala nejbližší úkryt. V dálce uviděla malou jeskyni, jejíž vchod byl napůl zarostlý keřem. Dříve než k němu došla, propadla se. Neměla sílu zařvat a ani nechtěla. Pocítila při tom letu zvláštní úlevu, která ale jen ránu rozdmýchala. Lehla tak, jak spadla.

 

            Ve spánku jí pronásledovali samí démoni a zlé síly. S cuknutím se probudila. Spánek její bolest trochu otupil a ona byla schopná myslet i na něco jiného. Kam se to vlastně dostala? Cítila divný tlak v celém těle, jakoby jí prostupovala temnota. Nevnímala to a šla dál. Všude byly podivné symboly a…Tentokrát už našla sílu zaječet. Před sebou spatřila obrázek, který udělá špatně i dospělému člověku. Na kůlu byla kostra. Byla zdeformovaná, těžko říci, komu kdysi patřila….

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dobry!

(Ziff, 29. 5. 2007 21:44)

Je to moc dobrej přiběh, možná se trochu moc podobá Warcraftu ale jinak paráda, mě by rozhodně něco takovyho nenapadlo. Chtělo by to dalši dil...