2.kapitola- LEJLA
2.kapitola - LEJLA
Utíkala mezi bujnými porosty a s výskotem se otáčela na svého pronásledovatele, ačkoliv za ní nikdo nebyl.
„Nechytíš mě stromečku,“ žvatlala dětsky. Některé stromy před ní uhýbaly. Utíkala dál a nevěnovala tomu pozornost. Najednou na svých bocích ucítila něčí „ruce“. Pak už se jen tiše schovala v koruně, kam ji ent ukryl. Zvědavě se dívala před sebe a útok zezadu vůbec netušila. Proto zakřičela, když jí další podobné ruce chytly a jemně s ní zatřepaly.
„Ne?“ ozvalo se pobaveně starým hlasem. Otočila se a dívala se do očí starému sukovitému dubu, který se na ni shovívavě díval.
„Tak mě máš, no,“ řekla uraženě a pohodila plavými vlasy. Strom si ji posadil na nejsilnější větev a kolíbavě s ní šel na nedalekou louku, kde ji posadil na její oblíbený kámen. Necítila se na něm tak malá oproti svému druhovi.
„Co potřebuješ?“ řekla zvědavě. Ent chvíli vyčkával, aby její desetiletou zvědavost maličko podráždil, pak ale pokýval hlavou a řekl:
„Mám pro tebe překvapení.“ Její žlutohnědé oči se rozjasnily a ruce ji začaly svrbět, jak už to chtěla držet v rukou. Zahrála si však na dámu, tak jak to viděla u lesních víl, které ji tak fascinovaly a zeptala se:
„A co to je?“
„Není to věc,“ odpověděl strom.
„Hmmm,“ neudržela zamručení.
„Tak ale, když se ti to nelíbí..“ pokrčil pomyslnými rameny.
„Né, to né!“ vyhrkla, ještě než stačil domluvit.
Jen se usmál a jednou rukou/ větví sáhl někam do koruny, kde měl v kmenu velkou díru, kam se mnohdy i Acheella schovávala. Hlavně před deštěm a když nechtěla být sama. Něco zaprskalo a dívčina zvědavost se ještě zvětšila. Před očima viděla malé stvoření s velkými černými pruhy. Malý tygřík se nemotorně postavil na vlastní nohy a dlouze zívl. Acheella se rozjasnila. Takovou ji ještě neviděl a i jemu to udělalo radost. Bral ji jako dceru, ačkoliv byla člověk a on lesní ent.
Plna očekávání se na zvířátko dívala a ono dělalo to samé. Jejich podobné oči se dívaly se zájmem. Neexistovalo pro ně nic jiného, než jen ten druhý. Byla to láska na první pohled. Acheella vzala malou tygřici do náručí a hladila ji pod krkem. Kotě jen něžně vrnělo a packami chytalo její vlasy.
„Je tvoje, pojmenuj si ji, jak chceš, ale zacházej s ní slušně,“ řekl ent než odešel. Acheella jen kývla a ent odcházel. Po dvou krocích se však otočil a tiše řekl:
„Bude tvojí družkou v tvé cestě vstříc osudem a bude tvoji pravou rukou.“ Pak už se otočil a zmizel v lese.
Acheella začala na tygřici mluvit a ta na ni jen zírala a zdá se, že i rozuměla, co jí nová paní říká.
„Budeš se jmenovat Lejla, ano?“ zeptala se zvířete. Tygřice na ni jen nevinně hleděla a pak zavrněla. Acheella to brala jako souhlas.
Nově pokřtěná se pak z ničeho nic zvedla a seskočila s kamene. Otočila se, jestli jde Acheella za ní. Šla.
„Pojď, ukážu ti mé místo,“ zavelela a otočila se směrem na východ. Lejla za ní poslušně hopsala. Došly až k velkým skalám. Acheella vzala Lejlu do náruče a vylezla na první kámen. Za ním seskočila a zůstala stát tváří v tvář přímo proti černému vchodu do jeskyně. Tygr tiše zavyl.
„Neboj,“ řekla ochranitelsky, „tma je jenom iluze.“ Vešly dovnitř a hned po třech krocích se dostaly do kruhové místnosti, kam stropem prosvítalo svítící slunce. Uprostřed byla provizorní lavečka a stolek. Na něm bylo plno různých předmětů, které jistě patřily Acheelle. Kolem na stěnách bylo pak několik run a tajemných znaků, které ve slunci zářily. Vzadu pak byl vchod do další jeskyně, kde se na zemi válelo několik těžko identifikovatelných předmětů.
„Tyhle nejsou moje,“ zašeptala tygříkovi do uší. Pak pokračovala, jakoby se vybavovala s někým, kdo jí i odpovídá. Ale ona na odpovědi nečekala, věděla, že se jich nedočká.
„Vidíš tu hůl? Má kolem sebe divné kouzlo. A ten divný spletený provazec? Toho se bojím dotknout, vypadá nebezpečně, ale taky užitečně.“
Pak vyšly ven. Lejlu pustila na zem a vydaly se zpátky k lesu. Ještě se tiše zmínila:
„Entovi ani muk.“ Lejla se na ni jen soucitně a chápavě podívala.